Hvězda v Kuličce

Krabice

"EVŽENO!!" Křičel hlas, pokoušející se zachránit padající ženu. Když hlas vyletěl z oblak, šlo vidět i jeho tělo. Oči plné slz a obličej naplněné touhou zachránit Evženu. Byla to mladá dívka. Úhledná postava s aerodynamickým tvarem se střemhlavě řítila za Evženou. Jenže už ji nebyla schopna zachránit. Těsně před nárazem Evženy do země, ženě bylo jasné, že už to nemá smysl. Pár centimetrů od země se zastavila a vzlétla o pár metrů vzhůru, aby měla lepší výhled na situaci "Chtěla jsem ti pomoct..." Řekla, shlížejíc na mrtvou Evženu. Létající ženu málem zasáhl padající kámen, řítící se přímo na krk Evženy, díky bohu se tak naštěstí nestalo. Balvan se jen rozdrolil na menší kousky a pár z nich poškrábalo slečně boty. Klesla na zem a naposled pohlédla na bezhlavé tělo. Znova se vznesla a nízkou rychlostí mířila k chatce, kterou Evžen kdysi obývala. Před vchodem se elegantně snesla a vešla dovnitř. "Prosím vás. Tato chatka je uzavřena veřejnosti. Kdo jste?" Začla Hurdlena.

"Karolína van Čokoláda Pátá. Potřebuji urgentně mluvit s paní Dianou Morkowokučelovou." Řekla rázným, leč milým hlasem.

"To nemohu splnit. Nemáte oprávnění tady být. Je mi líto." Odvětila recepční, načež Karolína vytáhla svůj průkaz a ukázala jej obličeji recepční.

"Karolína van Čokoláda. Specializovaný pozorovací anděl." Řekla.

"Jděte k čertu s těmi bláboly. Kdo si myslíte, že jsem?" Naštvaně promluvila

"Copak mi nevěříte?" Podrážděně si sáhla na hruď.

"Jděte pryč. Okamžitě, nebo budu muset zavolat policii." Tloukla neustále recepční do stolu.
Teď toho už Karolína měla dost. Její oči byly naplněné vztekem. Zdvihla ruce, zatla prsty a pronesla

"Jsem pro vás snad jen vtipem?! Uvidíme, kdo komu bude k smíchu!". Zrazu se jí v dlaních objevily zářící koule světla. V tuto chvíli se recepční schovávala za stolem.

"Myslíš si, že to dřevo pro mne bude problém?! Doma drtím Nokie 33 10 lusknutím prstu!" Křičela a z koulí vyslala na stůl masivní množství blesků, které rozmetaly stůl na třísky. Koule se vypařily a Karolína slétla na koberec. "Takže. Mohla bych mluvit s paní Dianou Morkowokučelovou?" Otázala se s úsměvem

"O-ovšem." Zakoktala a začla mluvit do rozhlasu, který vedl do každého pokoje. "Diana Morkowokučelová ať se dostaví ihned na recepci, děkuji" dořekla a s jekotem vyběhla z chatky a zmizela kdesi v dáli, za obzorem.

Diana, po uslyšení svého jména, se vyhrabala z postele a s rozcuchanou kšticí se vydala k recepci poklidnou, leč nervózní chůzí. Ostatní obyvatelé na ni podezřele hleděli, jelikož to bylo poprvé, co se tento rozhlas použil. Dokonce se i instruktoři vyptávali Diany na všetečné otázky, ohledně jejího vyvolání, jestli něco neprovedla, o čem nevědí a tak. Diana všechna slova spokojeně ignorovala a pomalu sestoupila schody a prohlédla na Karolínu
"Hledalas tě mě?" Řekla nervózně

Karolína se rychle otočila "Paní Morkowokučelová?"

"Ano... To jsem já. K čemu mě potřebujete?" Otázala se

"Evžen. Zdeněk. Tereza. Co o nich víš?" Řekla rázně

"Um... No... Zdeněk a Terka jsou v Evženině pokoji. Pokud vím, tak odpočívají. Evžen... Naposled jsem ji viděla, jak odsud odchází, potom, co jsem málem zabila jejího syna" řekla s otráveným hlasem "Proč o nich potřebujete vědět? Jsou k ničemu." Nepochopeně zírala na Karolínu.

"Diano. Asi si neuvědomuješ vážnost situace." Zvýšila hlas "Tereza byla ušlapaná k smrti! Zdeněk jak by smet! Evžen? BEZ HLAVY." Probodala Dianu pohledem