Hvězda v Kuličce

Ultimátní Neschopnost

Když ubrečeně vcházela do sklepa chatky, koutkem oka zahlédla vrásčitou, temnou, téměř zlověstnou postavu vykukující z mnohem lépe vypadající boudy, než kam šla Evžen. Figura hleděla znepokojujícím pohledem přímo do duše Evženy. Aspoň jedno oko tak činilo, to druhé se nekoordinovaně kutálelo, ale nejspíš hledělo do duše stěny. Evžen se stala pochopitelně znepokojena, zabouchla dveře a pomodlila se za Boba. Třikrát.

Hned, jak dveře práskly a několik třísek z nich odletělo, Evžen si otřela slzy, sundala lyžáky, uklidila lyže a hůlky a zalezla zpět do svého pokoje. Hned, jak se dostavila do svého temporérního bydliště, začala nervózně chodit sem a tam a strachovala se o bezpečí Boba. Bála se, že Boba někdo zničí, že ho rozklovou ptáci, že spadne, že ho někdo odnese, nebo že s ním něco udělá ten zvláštní člověk, co na ní před pár vteřinami nenasytně civěl... A takto přemýšlela celou dobu. Jelikož se nedokázala nijak odreagovat, nevěděla, co dělat, aby se toho strachu zbavila. Napadlo ji jen jedno... Jídlo. Což bylo perfektní, jelikož se chystal oběd. To Evženu nezastavilo v otevírání jejich zavazadel a vytahování jakéhokoli jídla, co mohla najít. A co Evžen neudělala. Začla jíst jedno přes druhé. Tedy dokud nepřišel její jediný spolubydlící a nedonutil ji se vzdát jídla a sníst další, tentokrát teplé jídlo z jídelny - oběd. A tak se Evžen vydala na dobrodružství skrze nekonečnou chodbu, kde utíkala před davem hladových lidí jako před obřím balvanem. Jak tuto překážku překonala musela pokořit zrádné schody. A jelikož si nacpala břicho heterogenní směsí všeho, tak si na nohy vůbec neviděla. A tak se nyní Evžen stává balvanem valící se na nebohé lidi pod schody, co byly očividně chytřejší a šli na oběd dříve. Naštěstí se lidem nic nestalo, protože se schody pod Evženou propadly. Po podlouhlé záchranné akci Evženy se konečně všichni dostali na oběd. A samozřejmě opět proběhlo podstrkování talířů plných zbytků, s čímž byli všichni zúčastněni v pořádku.
Mezi prvními odcházel z jídelny Mohammed, který nic moc nesnědl. Většinou přehlížený, umělecky založený klučina se srdcem většinou na správněm místě, nebo na chirurgickém stole. Toho si zastavila recepční stařešina hrubým zarytím palce pod jeho sval a potichu mu řekla "Ty. Ty jsi důvodem, proč ekonomika tohoto státu stojí za starou bačkoru. Ty a tvojí rodiče nám všem ničí životy. Jsme nuceni odtrhovat si od pusy, jen, abychom vás uživili. Takhle to tu nebude. Ne tady. Dnes ještě budu hodná, ale pokud ti žádný z tvých spolužáků nedonesou jídlo do tvého pokoje, nic nedostaneš. Celý život se náš národ může udřít, abysme lidi jako tebe uživili. Je čas to uvést na pravou míru. Takže... Žádné jídlo. Nic. A věř mi... Budu si hlídat, co mi odchází z jídelny, ty cigánská špíno." Řekla a odstrčila ho.
"Prosím vás, já nejsem Rom. Jsem rozený Čech. Ačkoliv můj původ je arabský." Klidně a zmateně vysvětlil. To se ale recepční ani v nejmenším nelíbilo.
"Díky, žes mi to řekl. Teď si budu osobně prohledávat celý tvůj pokoj, aby sis tu náhodou nepřitáhl nějakou bombu. Teď běž. Řekneš někomu něco a ucítíš peklo, jakože se Hudrlena jmenuju!" A ukázala prstem na schody.
"Není tohle náhodou nelegá-"
"ŘEKLA JSEM BĚŽ!" Zakřičela, rudá hněvem. A Mohammed odešel. Vadila jí přece jeho národnost. Tu změnit nemůže, ale mohl by se ji pokusit zamaskovat. Exisuje přece zesvětlování pleti, tak proč nezkusit domácí metodu?

 
Po vylidnění jídelny byl všem nařízen odpolední klid. To Evženě vyhovovalo, jelikož mohla dojíst své zásoby a zároveň týrat Zdeňka, který nemohl mít ani kousek, což se brzy stalo tradicí. V této době bylo všem zakázáno vyjít ven z pokoje, to však Mohammeda nezastavilo před rozšiřováním zprávy týkající se rasistické paní Hudrleny pomocí mobilního zařízení. Po hodině intenzivního dilema, jestli má Evžen vyskočit z okna za Bobem, nebo ne, končí polední klid a byl čas jít na 'zábavný program', kdy všichni museli tančit. Z různých žánrů hudby jako metal, rock, rock & roll, rap, hip hop, nightcore, pop, pop rock, byl vylosován dubstep. Zas se nebylo čemu divit, jelikož panu Rotenbergovi bylo okolo šedesáti a dubstep bylo to jediné, co mu připomínalo moderní hudbu. Ale na tom už nezáleželo, jelikož Evžen si věřila, že bude ta nejlepší nebezpečná kulička na světě! A taky byla. Málem zničila životy všech kolem ní, kromě Mohammeda, který byl v bezpečí ve svém pokoji s Hudrlenou, která mu vyházela celý kufl na podlahu a hledala cokoliv, za co by ho mohla obvinit. Evženino okolí se pod ní doslova prohýbalo, div se nepropadla do sklepa s lyžemi. Její hmotnost a gravitační pole začli lámat paprsky světla okolo Evženy. Po pár tanečních představeních, která se brzo stala sólem, jelikož už se nikdo nenacházel v okolo Evženy se pod ní začla prohýbat podlaha, tentokrát už nejen opticky, ale i fyzicky. Evžen zaslechla nějaké podezřelé zvuky tlumené hudbou. Na chvíli přestala tancovat a zaposlouchala se. Něco se jí nezdálo... Okolo ní bylo prázdno... Evžen měla pocit, že se tentokrát už vážně do toho sklepa propadne... Všichni učitele, co seděli před ní jí sledovali, jako nějakého psychopata, co hledí na mladé dívky před chatkou. Nakonec Evžen zjistila, že nepozorují ji, ale zem pod ní. Konečně si uvědomila, že všichni, co tancovali vedle ní, jsou nyní pod ní a pomalu a bolestivě umírají. Evženě chvíli trvalo, než z polomrtvých těl slezla, jelikož se všichni se pod ní vrtěli a chtěli se dostat pryč. Mezitím Hudrlena obvinila Mohammeda ze schovávání bomby v jiném pokojji, ale na to neměla důkazy, tak to konečně vzdala a odešla. Konečně byly všichni zachráněni, až na pár polámaných rukou. Po tomto incidentu všichni prchali po schodovém prachu do pokojů, aby unikli balvanu ultimátní smrti a destrukce zvaném Evžen. Na Evženiné výpravě zpět do pokoje se pokusila sníst zdravotnici. Avšak ta ji přetáhla po hlavě lékarničkou. Evžen se dobelhala s bolavou hlavou do pokoje a nastal čas na večerní týrání Zdeňka. Evžen tentokrát nejedla před ním, ale na něm. Z předešlých zkušeností věděla, že její momentální váha bude nejlepší volba pro bolest. Zdeněk hlasitě ječel pod Evženou, ale jeho nářky nebylo slyšet,  jelikož Evženino pozadí všechen zvuk absorbovalo. Po deseti minutách sezení, se ze Zdeňka stala oficiálně první lidská palačinka. Pak si Evžen vzpomněla na Boba. Slezla že Zdeňka a upřímně se mu za vše omluvila a vysvětlila, že strach o Boba nějak musí ventilovat. A Zdeněk se konečně nadechl.