(Doporučuji si k tomu pustit tu hudbu, která s tím nemá nic společného.)
Tento příběh je opět od IAmAngryGirl
Probudila jsem se a rozhlédla po chladné místnosti světle modré barvy, ve které jsem se nacházela, vůbec jsem ji nepoznávala. Snažila jsem si vzpomenout na to, co tady dělám, nebo jak jsem se sem dostala, ale marně. Rozhodla jsem se to tu prozkoumat, třeba přijdu na to, kde se nacházím. Podle prázdných láhví na schodech jsem si domyslela co se tady včera stalo... Ah, už si vzpomínám, slavili jsme kamarádčiny narozeniny, ale kam všichni šli? Pomyslela jsem si. Najednou jsem uslyšela melodii klavíru, linula se celým domem. Seběhla jsem schody a šla za tím nádherným zvukem, najednou ten dotyčný začal zpívat. Nic krásnějšího jsem ještě neslyšela, stála jsem za dveřmi místnosti odkud zvuk vycházel. Bála jsem se jít dovnitř, bála jsem se ho znovu vidět. Rychle jsem vytáhla mobil a našla diktafon - prostě jsem si musela tuhle nádhernou píseň nahrát. Najednou hudba utichla a já se probrala. Klika se pomalu zhoupla dolů a dveře se otevřely ,,Proč jsi mi nikdy neřekl, že umíš zpívat?" Zeptala jsem se ho. ,,Vzdyť to moc dobře neumím..." Řekl a nevýrazně se usmál. ,,Nechceš udělat snídani?" Zeptal se mě. ,,Dobře, ale mám podmínku." Řekla jsem se smíchem. ,,A ta zní?" Zeptal se a táhl mě do kuchyně ,,Zahraješ mi něco na klavír!" Přikázala jsem mu s úsměvem a udělala psí oči. ,,No, dobře." Řekl se smutným pohledem. Nevím proč, ale myslím že ho mrzí to, co se stalo. Udělala jsem nám palačinky a hned jak jsme dojedli, jsem ho táhla ke klavíru. On si povzdechl a svoje prsty položil na klávesy a ozval se dunivý zvuk..
...Then I Lost It All
Who Can Save Me Now ?
Dozpíval písničku a tekly mu slzy
,,Moc mě to mrzí, měl jsem se chovat jinak." Řekl a obejmul mě. ,,Mě to taky mrzí, Déňo." Zašeptala jsem.
Gut xD Ale co je jako mrzí?
Ahh... Pokračování...
-_-
,,Prosím dej mi ještě jednu šanci." Podíval se na mě. ,,Už jsi měl šancí dost." Řekla jsem trochu naštvaně. Ano sice mi chyběl - a to dost, ale byla jsem plně rozhodnutá mu na to neskočit. Zvedla jsem se z dřevěné židle a šla k vchodovým dveřím. On se rozeběhl za mnou. ,,NicBlaBlo, počkej!" Křičel na mě, ale já jeho slova nevnímalaa, jediné co jsem cítila byly horké slzy které tekly po mých zelených tvářích. Běžela jsem po příjezdové vydlážděné cestě směrem pryč od jeho domu, pryč od něj. Přeběhla jsem silnici, ale najednou jsem uslyšela zvuk brzd a ránu. Okamžitě jsem se otočila a uviděla Déňu jak leží na zemi ,,Ne!" Zařvala jsem a rozeběhla se zpět k němu, chytil mě za ruku. ,,Nekonečně tvůj." řekl mi a jeho stisk povolil. Obejmula jsem ho a rozbrečela se, jeho srdce nebilo. Zavolala jsem sice sanitku, ale už bylo moc pozdě.
Šla jsem na jednu vyhlídku na kterou jsme spolu vždy rádi chodili, když jsme ještě byli spolu. Sedla jsem si na studenou železnou lavičku, na které jsme vždy sedávali spolu a jeho tělo mě hřálo, ale teď tu nebyl. Přemýšlela jsem o jeho posledních slovech. ,,Nekonečně tvůj." znělo mi neustále v hlavě, i potom co všechno mi udělal ho stále miluji. Stoupla jsem si na okraj skály a zašeptala jsem: ,,Nekonečně tvá." Zhluboka jsem se nadechla a sebrala zbytky odvahy. Odlepila jsem se od země a s nataženými pažemi se vymrštila dopředu. Zavřela jsem oči a Usmála se. Čas se náhle zdál mnohem pomalejší. Nakonec jsem ucítila šílenou bolest, která v několika vteřinách - či minutách, možná dokonce i hodinách, zmizela. Prolil mě klid a já spatřila to zvláštní nic, o kterém neustále přemýšlíme. Nevím, zda jsem něco slyšela, ale v uších mi hrálo nepříjemné pískání, které náhle vyrušil nepopsatelný vzduch. Chěla jsem se pohnout, ale namísto pohledu na vybledlé namodralé nebe se mi poskytl pohled na mé tělo. Můj hrudník se nezvedal a já to pochopila. Pochopila jsem vše. Svět se začal rozplývat do té přenádherné nicoty, po které každý touží, i když si to nedokáže přiznat. Nicota mě pohltila a já přestala vnímat tak, jak jsem vnímala. Zemřela jsem.
To podtržené jsem tam přidala. xDDDDD
