Element girl

#8

Ráno jsem si pěkně dala na čas a vzbudila se něco málo po půl desáté. Když jsem zjistila kolik je hodin vyletěla jsem do sedu a začala se i hned soukat z postele.Jestli přijdu pozdě hned první den tak budu asi muset zamakat na ranním vstávání, jsem předci naděje země ne? A naděje by neměla chodit pozdě.

Vletěla jsem do koupelny a začala si dělat ranní hygienu, raději jsem se i vysprchovala protože být smradlavá naděje není úplně ono. Ještě v ručníku jsem vyletěla z koupelny s jasným cílem, šatna. Hned jak jsem, ale otevřela dveře stála uprostřed mého pokoje postava celá v černém s maskou na obličeji, vyjekla jsem a čapla hřeben co jsem měla po ruce a hodila ho po něm, ono se to tomu však velmi dobře vyhnulo, začala jsem s novou dávkou bombardace, ani jedna rána ho však netrefila, když už mi úplně došla munice čapla jsem plyšového psa a jako naschvál zrovna on trefil tu černou postavu přímo do hlavy, jen jsem zanadávala:
,,Škoda, že to nebyl ten hřeben!" okomentovala jsem můj hod a snažila se nacouvat do koupelny s tím, že se tam zamknu, když jsem se ,však otočila abych se koukla zda za mnou vůbec je, chytl mě za pas a povalil na zem  kde si na mě sedl abych neutekla.

Myslela jsem, že je se mnou konec, on se však jen uchechtl a řekl:,, Víš co je větší škoda? Že neumíš házet a ani chodit včas a ještě větší škoda je, že ten mini ručník na tobě tak dobře drží." s těmito slovy mi vrazil do rukou plyšového psa, který ho jako jediný neminul a konečně ze mě slezl.

,,Teď se obleč, máš na to pět minut..." poznamenal.
,,Tak se otoč, máš na to pět sekund, nebo si obstarám novou munici a postarám se o větší přesnost mých ran!"řekla jsem mu a sladce se na něj usmála. Do očí mu sice vidět nebylo, ale vsadila bych se, že je protočil.

Než jsem se stihla doobléknout, asi ho to přestalo bavit a šel na mou maličkost čekat přede dveře.
Když jsem je otevřela, začala jsem si ho teprve teď důkladněji prohlížet, středně velká postava, přes pusu šátek, na očích sluneční brýle a na hlavně kapuce stejné barvy jako oblečení, takže černé. Na štěstí jeho hlas zněl mladě a mohla jsem si být jistá, že to není 60-letý pedofil.
,,Co na mě tak civíš?"zeptal se.
,,Tak né každý den vidíš od hlavy až k patě zahaleného týpka, co vypadá jako by tě chtěl zabít, ale tvrdí, že ti pomáhá."odpověděla jsem mu.
,,A ty tomu týpkovi věříš, nebo ti jen nezbylo nic jiného než doufat, že tě nezabije a nenechá si za tebe vypsat odměnu?" zeptal se podezdřívavě.
,,Já nevím, nechci nikomu věřit, protože se k tobě může obrátit zády úplně každý, každopádně kdyby mě ten týpek chtěl zabít a udat už by to udělal, nebo ne?"
,,No na zabití jsi a to s tebou mluvím asi tak 10 minut, ale kdybych tě chtěl zabít, bylo by to protože by si nedokázala ani na chvilku zavřít pusu a né proto abych tě udal." odpověděl a asi se usmál, což ale přes šátek nebylo poznat.
Už už jsem se chtěla nadechnout a něco mu na to odpovědět, ale dal mi prst na pusu a řekl: ,,Mlč a pojď, nebo tě vážně budu muset zabít." hned jak to dořekl mě popadl za ruku a kamsi se mou šel.

Šli jsme celkem dlouho jen díky tomu, že když vás hledá půlka země to úplně po hlavní silnici vzít nemůžete. Jediná naše výhoda byla, že v těchto čtvrtích a v těchto místech tu jen zřídka narazíte na vlkodlačí, upíří nebo kouzelnickou hlídku. Tyto kmeny jsou naštěstí spíše noční tvorové. O to horší je však narazit na naší hlídku, hlavně když jsem jak já tak ten anonymní někdo co mě tu už hodinu někam vleče úplně bezbranní. Zatím to však vypadá čistě a dokonce si i trochu stíhám pamatovat trasu.

Po pěkně dlouhé době jsme dorazili na palouk, který se nacházel uprostřed polorozpadlé zdi, která toto místo střeží před vetřelci. Ne, že by měla někoho zastavit , vypadá že dosloužila před stovky lety. Řekla bych, že si vetřelce od těla nedrží zřícenou zdí, ale spíše takovou zvláštní energií, která tady panuje. Působí to na mě jako kdyby všude kolem mě lítali moje emoce i klíčové vzpomínky a na ani jedno jsem si nemohla vzpomenout a přijít na ně, jako kdyby jste byli blízko odhalení největší záhady a chyběl vám jen malinký kousilínek aby jste si vzpomněli, ale vzpomenout si nešlo. Bylo to to samé jako s mou mocí, někde ve mně se nachází, jako by už měla vyplavat na povrch ,ale poslední provázek co jí drží se stále ne a ne utrhnout. Řekla bych, že vím proč to vybral, toto místo mi má pomoci poslední provázek přetrhnout.

,,Vím na co myslíš." ozval se můj záhadný přítel, která mě vyrušil z mého přemýšlení o tomto tajuplném místě.

Jen jsem se na něj otočila a  tázavě se podívala.

,,Právě ti dochází proč jsem tě vzal právě sem." hádal, a ku podivu správně.

,,Jak mi, ale toto místo pomůže?Je to jenom místo a ty si říkal, že je to ve mně né v něčem nebo ničem..." zeptala jsem se ho.

,,Je to hlavně ve tvých emocích a vzpomínkách, všechno se odehrává na jejich základně."řekl

,,Fajn a jak tedy začneme?" zeptala jsem ne poněkud nedočkavě.

,,Nejdřív si musíš uvědomit na které tvojí emoci to závisí, při jakém pocitu by ti  to šlo vyvolat." odpověděl trpělivě

,,A o jaké emoce jde?" nepřestala jsem se vyptávat.

,,Většinou o smutek, radost, úzkost nebo vztek."

Proč mám taková divný pocit, že to radost nebude?

Tato kapitola je věnována barca1020 za to, že musela tak dlouho čekat 😃❤