Element girl

#20

Začala jsem panikařit, dostali jsme se tak daleko a dnes mám umřít jen protože mě sežere nějaký démon? Nikdy...
,,Musíme něco vymyslet, nemůžeme utéct nebo začít křičet?" zeptala jsem se ho potichu.
,,Jsme tu jen my, nikdo by nám nepomohl a oni to vědí, jsou chytří. Dříve než zaútočí, pečlivě si prozkoumají okolí aby naše šance na záchranu byla minimální." odpověděl
,,Ale musíme přece něco dělat, tam v tom parku si přece dokázal odrovnat několik vycvičených chlapů, to si neporadíš s nějakými démony?"
,,Připadají ti nějací chlapi na stejný úrovni jako téměř nejnebezpečnější démoni v tomto světě?" zeptal se jako by stále nevěřil, že jsem se zeptala na tak hloupou otázku.
,,V tom případě nechci umřít jako srab, který se nechal zabít, jen protože to vzdal, pokusím se alespoň utéct, ty si  dělej co chceš." Oznámila jsem mu a do vteřiny se rozeběhla pryč odsud, chvíli se zdálo, že to nebyl zas tak špatný nápad, nahnala jsem si nějaký čas, protože monstra nevěděla jestli běžet za mnou a Adriena tam nechat stát a nebo opačně, než se rozmysleli kdo poběží a kdo zůstane, byla už jsem pěkný kousek před nimi.
Letěla jsem lesem pořád rovně a bylo mi úplně jedno kam, hlavně pryč. Ty zrůdy však nečekali dlouho a po chvíli jsem slyšela jak za  mnou padají stromy a duní zem. Nevím kolik přesně jich tam bylo, ale zdálo se že za mnou běží pouze jeden. Asi si řekli, že na mě bude jeden bohatě stačit. Radost z toho že jsem jí alespoň na chvíli přelstila upadla v moment kdy mi začaly docházet síly, nikdy jsem nebyla dobrý běžec. Sprinty mi šly, ale nějaký vytrvalostní běh a překážky k tomu? To není nic pro mě. Netrvalo dlouho a za zády jsem stále blíž a blíž slyšela jeho funění. Doháněl mě a byl si vědom toho, že už nemůžu a že za chvíli padnu vyčerpáním. Stále jsem zpomalovala a to monstrum se stále přibližovalo, stále jsem se otáčela, ale nic sem neviděla, přísahala bych však, že přítomnost jeho temné aury byla téměř hmatatelná. Adrien mi říkal, že nemají tvář, ale že by mluvil o zneviditelnění nebo podobných schopnostech nic nevím. Nevěděla jsem kde je a sílu pokračovat jsem už taky neměla. Zastavila jsem tedy, rozhlédla se kolem a když jsem nezaslechla ani nezahlédla mého pronásledovatele, myšlenka že jsem to setřásla byla čím dál více reálná. Špatný pocit mě však neopustil, jako by bylo vážně něco ve vzduchu.
Těžce jsem dýchala a otáčela se kolem sebe, pomalu jsem se postavila na nohy a chtěla dál pokračovat v cestě, když jsem se však otočila do něčeho jsem vrátila. Nevím jak se mu to posedlo, dostal se ke mně aniž bych o něm věděla. Baví ho lidi mučit, věděl že dokud jsem věděla že mě honí, pud sebezáchovy mi nikdy nedovolí zastavit. Když však zmizel, věděl že zastavím, věděl že už nemůžu a věděl že mě to rozhodí daleko více než kdybych si byla jistá tím, že za mnou stále běží. Zřejmě mu dělá dobře děsit kořist. Během doby co jsem nabírala síly mě mohl hned několikrát zabit, neudělal to, chce si se mnou hrát. Až už chce dělat cokoli, nesejde na tom. Teď už mu neuteču.
Byla jsem smířená s tím, že budu zabita démonem, bohužel se o to někdo pokusit dříve. Poslední co jsem zahlédla, byl letící kmen na mou maličkost. Pak už jenom tma

,,Nemusel si dávat takovou ránu Leone, podívej na ni, budeme rádi když se vůbec probere, a když už se tak stane, je dost pravděpodobné, že nebude vědět kdo je, nebo hůře...bude si myslet  že je princezna z Ázgardu a letí s mozkomory spasit 7 království."
,,Ty mě napomínáš, ale i tak si z ní utahuješ, si pořád stejná Kersty..."
,,A co jiného mi zbývá? Nejsem jako ostatní, nebudu se do konce života litovat, já jdu dál."
,,Chybí mi to všechno, domov, přátelé, rodina a i zbytek civilizované země."
,,Psssss, jdeme už se začíná probouzet."

Z mého hlubokého spánku mě probrali cizí hlasy, a taky ukrutná bolest hlavy. Pomalu se začínám probouzet a mé oči si začínají zvykat na denní světlo. Čekala jsem, že se probudím v nemocnici obklopená doktory, místo na nemocničním lůžku jsem však ležela v houpací síti mezi stromy. Začala jsem se rozhlížet, vypadá to, že v pekle ani nebi ještě nejsem, takže jsem to zřejmě přežila, kde ale tedy jsem? Všude kolem jsou  jenom listí s větve, vypadá to že jsem na stromě, konkrétněji v koruně stromu. Zvláštní, nepamatuji si ze bych před démonem lezla na strom. Les kterým jsme procházeli byl hustě zarostlý a přes vysoké stromy jsme pomalu nedohlédli k nebi, natož se na ně škrábat.

,,Koukám, že si se už probrala, jak ti je?" zeptal se mě nějaký muž, který se tu najednou vynořil.
Chvíli jsem si ho jenom prohlížela, nevypadal jako místní, tedy nebyl tak oblečen. Měl na sobě obyčejné tričko s nápisem a tepláky. Vše bylo v dezolátním stavu, zdejší oblečení to však rozhodně nebylo.
,,Co jste zač?" zeptala jsem se místo abych mu odpověděla.
,,Ty co ti zachránili život." odpověděl. Když uviděl můj nechápavý výraz, pustil se do vysvětlování:
,,Utíkala si před čtvrtým, moji lidé ho zneškodnili a tebe odnesli sem, do bezpečí."
,,Jo a proto ušili jednu i mě co? Jen tak for fun, chápu, moc lidí tu mrzačit nemůžete, tak to provádíte na cizích..." vyštěkla jsem na něj
,,Omlouvám se, ale bylo to nezbytné, nechtěli jsme aby si věděla jaké zbraně používáme a kde se nachází náš domov." Pokusil se mi omluvit a vysvětlit důvod proč jsem to také schytala.
,,Jako by mě mělo zajímat kde bydlíte nebo nějaké vaše zbraně, jsem tu z nějakého důvodu a vše ostatní mi je ukradené." řekla jsem opět rozčíleně.
,,Ty nejsi zdejší, že?" ptal se dál s úsměvem, který mě neskutečně vytáčel
,,Ty si mi na tu samou otázku též neodpověděl, proč bych to já měla dělat?"
Jen si povzdechl a pustit se opět do dalšího proslovu:
,,Ty jsi náš zajatec, né my tvůj, takže pokud chceš zůstat naživu, odpověz na co se tě ptám."
Přitvrdil...taky přitvrdím.
,,Tak mě zabij, bude to lepší než se ti tu sloužit do konce života."