I Would Die For You

This is where it ends

Ash si to vykračoval do baru jako skoro každý večer. Už to byl nějaký ten pátek ode dne, kdy se BVB rozpadli a tak Ash utápěl svůj žal den co den v alkoholu a snažil se své depresivní myšlenky rozptýlit skupinkou děvěk, které kolem něj den co den poskakovali. Kdysi existující skupina pro něj představovala celý život, ale kde je teď? Ani se nepokusil začít sólovou kariéru. K čemu? Bez svých kamarádů… A hlavně bez toho jednoho. Nikdy si to nepřipustil. A proč taky? Byla to přeci naprostá kravina. Byla sice pravda, že jeho vůni vdechoval rád a kdekoli by ji poznal, byla pravda, že posledních pár měsíců usínal vedle něj a nehnul se od něj na krok. Ale jak to nazvat? No zatím mu sloužil pojem přehnané přátelství. Nechtěl na to myslet, jedny deprese stačily. Život šel dál, nebo jako pokud toto za život jde považovat. Nad touto myšlenkou jen otočil oči v sloup.

Vešel do narvaného baru, kde svítilo tolik barevných světel, hrála jakási rádoby rocková skupina a on si sedl k nejbližší židli. Párkrát se rozhlédl jestli neuvidí nějakou povědomou tvář u baru či na parketu. Nikdo, koho by mohl znát, tak na co čekat? Okamžitě si objednal sklenku dost tvrdého alkoholu. Vlastně ani netušil, co to je. Tohle chlastání se mu jednou sakra vymstí, ale což. Času, než půjde do pekla je dost. Třeba tam bude líp než tady. Sklenička se s podivným zvukem a ještě podivnější kapalinou přesunula k němu. Ashley na nic nečekal a obrátil ji do sebe co nejrychleji mohl. Pak to šlo rychle. Jen další  další. Ani je už nepočítal. Za tu půl hodinu už ani nebyl střízlivý, ale pořád to s ním nebylo tak špatné, aby neslyšel uchechtnutí  o židli dál. S nasraným výrazem se podíval tím směrem na člověka, který se mu vyloženě vysmíval do obličeje. “Hej, máš nějakej problém?” Otočil se, div nespadl ze židle. Snažil se znít klidně, ale s alkoholem, spoustou alkoholu v krvi, to moc nešlo, takže odpověď získala nádech něčeho, co vyznělo tak mile asi jako “ Udělěj to ještě jednou a sežeru tě.” Ono teda být sežráno Ashleym Purdym není tak špatné, zvlášť pokud jste… No to je jedno. “Jen by mě zajímalo, co se ti děje tak hrozného, že tady leješ do sebe sklinku za sklinkou. Nevypadáš moc šťastný.” Tak ne asi. Co bych dělal v baru s tolika vypitejma sklinkama, kdyby mi bylo fajn- znělo Ashovi v hlavě. “ Ty tu nejsi tak často, že ne?” Nemohl, jinak by ho tu vídal každý třetí den. Co si myslíte? Copak má Ash čas být každý den v baru? Ty bordely se taky neprojdou samy a někdy být doma taky musí. “No vlastně… Po pravdě tu jsem poprvé. Menší hádka. Ale abych se ožral jako ty, tak na to fakt nemám. Podívej se na sebe. Kruhy pod očima, chcíplej obličej, kde jsou vidět stopy po make upu tak tři dny starým…” Ještě by pokračoval, ale náš bývalý baskytarista se zvedl a chystal se odejít. Tohle nehodlal poslouchat, jako by to sám nevěděl, a vůbec. O tom, co se mu stalo, věděl houby. Jak by tomu taky mohl rozumět. Položil na bar peníze (mám taký pocit, že ráno bude pěkně nasranej, protože se mu to dost prodražilo.), navlékl na sebe koženou bundu a chtěl se vydat pryč. “Ale notak, neříkej mi, že se po tomhle urazíš. Podívej, zkus dojít a třeba se mi alespoň povede ti zvednou náladu.” Podal Ashleymu lísteček. Ten ho zastrčil kamsi do černé díry kapsy a bez rozloučení kličkoval směrem ke svému bytu, který byl díky bohu jen kousek odsud.

Postava v kožené bundě a černými rozdrbanými vlasy stála v koupelně před zrcadlem. V jedné ruce zmačkaný papírek s adresou a druhou se opíral o umyvadlo. Střídavě se dívá na tu věc v ruce a do zrcadla. “Musíš se sebou něco udělat…”