Na mojí tváři se objevil úsměv. Co to sakra děláš. Seš vážně nenápadná. Okřikla jsem sama sebe. Nešlo to. Musela jsem se smát. Na Jonáše který tu procházel, s partou kamarádů a zrovna jim něco vysvětloval. Nevím co na tom bylo vtipného. Co bylo vtipného na tom, že tu sama stojím, pozoruji kluka který se mě asi začíná bát a plánuju, kde ho 'náhodou' potkám příště. Bylo to smutné. Ale můj život mi nic víc nenabízel.
ČTEŠ
Náchod, město Jonášů
Teen FictionZe začátku se mi vždycky třásla kolena, když jsem ho potkala. Teď už jenom trochu špičky prstů. Párkrát jsem byla tak nervózní že jsem se schovala na záchodě. Když se teď procházím po náměstí a pozoruju holuby, proklínám se za to. ~Beverly~