Srdce buší, kufr skáče po chodníku. Přicházím k autobusu, kolem něj už je velká skupina mých vrstevníků. Očima běhám sem a tam. Spatřím středně vysokého hnědovlasého kluka, jak se směje a baví s přáteli. Nohy mi zdřevnatí. Musím jít dál. Nesmím se na něj koukat tak zpříma, všimne si mě. Uhnu pohledem pryč. Třesou se mi ruce. Dojdu až k autobusu. Hodím kufr do nákladního prostoru a můj pohled se vrátí k Jonášovi. Celá sebou škubnu, mým tělem projde teplo, když mi pohled oplatí. Otočím se na podpatku a zmizím v autobuse. Posadím se do zadní části, ale ne úplně do posledních sedaček. Zhluboka dýchám, nemůžu se uklidnit. Srdce mi skoro vyskočí z hrudi, když Jonáš projde uličkou vedle mě. Sedne si jen o tři sedadla ode mě. To bude moje smrt. Vedle mě nikdo nesedí. Trochu se natočím, abych měla lepší výhled, zandám do uší sluchátka a doufám že z toho nedostanu infarkt. A to je teprve první půl hodina.
ČTEŠ
Náchod, město Jonášů
Teen FictionZe začátku se mi vždycky třásla kolena, když jsem ho potkala. Teď už jenom trochu špičky prstů. Párkrát jsem byla tak nervózní že jsem se schovala na záchodě. Když se teď procházím po náměstí a pozoruju holuby, proklínám se za to. ~Beverly~
