Zavřené dveře

Prolog

Jsem debil. A myslím to vážně. Jmenuju se totiž Debbiel Dandelion.

Nejsem moc oblíbený. Vlastně vůbec. Vždycky když vejdu do dveří třídy, všichni se na mě zle dívají a něco pokřikují. Naučil jsem se je nevnímat, ale mým velkým snem je mít alespoň jednoho kamaráda. Jednu dobu jsem na tom byl vážně zoufale. Bral jsem si každý den do školy asi pět plyšáků, abych se cítil lépe, jenže se to ještě zhoršilo. Jednou, když jsem vešel do třídy, se mi změnil život. Mohl bych to vyprávění zkrátit, ale den D se musí popsat pěkně od začátku a s detaily.

Takže tento den nezačal zrovna nejlépe. Zaspal jsem asi o pět minut. Matka mi dala trest. Nesměl jsem vycházet ven. Do školy jsem samozřejmě musel. Ale tento trest mi ani tolik nevadil, bez přátel snad není venku co dělat. Horší bylo, že mi dnes už nestihla nachystat snídani, protože musela rychle odejít na své vystoupení v kulturním domě. Živí se hraním na housle. Je tedy zřejmé, že moc peněz nemáme. Ale zpátky k příběhu, místo obvyklých volských ok jsem snídal nějaké už dávno prošlé cereálie. Ano, i přes tohle všechno jsem měl skvělý den. Školu mám jen 128 kroků od domu. Dřív jsem se zabavoval počítáním kroků, ale to číslo si už pamatuju nazpaměť. Takže jen tak jdu a pozoruju barevné listí. Pár jich posbírám do projektu o podzimu. Takové blbé téma. A navíc jsem ve dvojici s Danielem. To je takový ,,frajírek ". Už jsem před školou a vidím Daniela jen tak se opírajícího a zeď školy. Chtěl jsem se mu vyhnout, ale nepovedlo se.

,,Čau debile." pozdravil, já se ho snažil ignorovat.

,,Nebo ti mám říkat plyšový maniaku? " vešel jsem dovnitř a on šel za mnou. Pak se postavil přede mně a praštil mně do břicha. ,, Poslouchej mně! Už máš ten projekt hotový?" pomalu jsem se nadechl. Potom jsem nádech urychlil, protože začal vypadat, že mi vrazí ještě jednou. Nijak zvlášť to nebolelo, ale nebylo by chytré mu to říkat.

,, Už mám dva listy." odpověděl jsem.

,,Ať je do čtvrtka hotový, nebo..." přejel si prstem přes krk na znamení, že mě asi chce zabít. Bylo mi to jedno, můj život je na nic a on by šel do vězení.

Vešel jsem do třídy a sedl si na své místo vzadu. A pak to nastalo. Když jsem vešel do třídy, čekal jsem, že se za mnou dveře zavřou samy tak, jako to bylo u vchodu do školy, jenže ony zůstaly otevřené. Bylo to magické. Zatočila se mi hlava a začal jsem rychleji dýchat. Od té doby jsem byl fascinován dveřmi.