Zavřené dveře

1.kapitola

Ačkoli jsem tvrdil, že trest, který mi udělila matka, mi nevadí, byl v něm jeden háček. A to projekt do přírodovědy. Vykašlal bych se na něj, nebýt toho idiota Daniela. Radši bych ten projekt dělal sám než s ním... Stejně veškerou práci udělám za něj.

"Mami, prosííím," škemral jsem. "Já musím udělat ten projekt." Máma skládala prádlo a dokonale mě ignorovala. Dokonce si u toho pobrukovala melodii, kterou má dneska hrát na pohřbu. A já si byl vědom, že jestli mi nedovolí vyjít ven, tak příště bude hrát na mém pohřbu. Napadl mě jiný argument.

"Daniel se na mne spoléhá..."

To matku trochu zaujalo. "Daniel? Tvůj nový kamarád?" zeptala se. Pche! Kdyby tak věděla...

Mlčel jsem, což máma vzala jako souhlas.

"Pokud je to opravdový kamarád, pochopí to."

Vyšla s novým světovým moudrem, které právě vymyslela. Máma všechno vidí tak jednoduše! Nemáš kamarády? Tak si je najdi! Nemáš oblečení? Tak si ho kup! Nemáš peníze? Tak si je sežeň! To od ní sedí! Vždyť jich sama taky nemá na rozdávání.

"Ale co když to nepochopí?" namítl jsem.

Máma doskládala poslední tričko a začala si česat zrzavé vlasy.

"V tom případě to není kamarád a neměl bys s ním ztrácet čas," řekla, připla si poslední rovný pramen vlasů do drdolu a pohlédla na svůj odraz v zrcadle, spíše ze zvyku, než aby si zkontrolovala účes. "A pohni si, za tři minuty a dvacet jedna sekund musíš vyjít." Na to se nedalo nic říct. Hodil jsem chleba s plesnivým sýrem (čímž nemyslím šlechtěnou plíseň), který mi nachystala, do batohu.

"Dal sis svačinku do prostřední kapsy?" napomenula mě. Převrátil jsem oči. Je strašné mít matku puntičkářku. Přehodil jsem si svačinu z první kapsy do druhé a odešel z místnosti.

"Mladý pane, vzal jste si pití? " volá na mě. Jestli jste si toho ještě nevšimli, má matka se snaží vyhýbat mému jménu. Což moc nechápu, když mi tohle pitomé jméno dala. Tvrdí sice, že ho vybral táta, ale já jí moc nevěřím. Přece nemůže být možné, aby tak dokonalé dítě, jako jsem já, mělo oba rodiče pitomé, ne?

"Vzal, stará dámo," zabrblal jsem.

Je samozřejmé, že máma vypěnila, ale toho už jsem nebyl svědkem, protože jsem vyběhl z našich dveří. Máme neobyčejně škaredé dveře. Je to skoro ironie osudu, nemám pravdu? Jsou šedožluté, ačkoliv kdysi dávno asi byly bílé, mají matnou dřevěnou, rozpadající se kliku a skleněné popraskané kukátko, zvenku zalepené růžovo-šedou žvýkačkou. Když na to máma přišla, málem dostala infarkt. Doteď, když se na tu žvýkačku podívá, zadržuje slzy. Podle mě každý rok píše Ježíškovi, aby tu žvýkačku odlepil, ale on to nikdy neudělá, stejně jako mi nikdy nedá k Vánocům kamaráda. Nemám Ježíška rád! Vlastně ani nevím, proč o tom teď mluvím...

Bydlíme v druhém patře, do přízemí je to 36 schodů a jdu kolem dvanácti dveří. To už jsem taky počítal. Cestou do školy jsem posbíral další list, ale vzhledem k tomu, že do školy je to 128 kroků a kolem stromů moc neprocházím, to byl asi poslední list, který tento týden pobírám. Takže Daniel jich bude muset nasbírat 47. Asi by mě zmlátil, kdyby to věděl. No co, tak mu to říkat nebudu. Lepší, když mě zmlátí jednou pořádně, než dvakrát...

Šel jsem bočními dveřmi, abych se vyhl střetu s Danielem nebo s nějakým jiným třídním frajírkem. Téměř nikdo je nepoužívá. Nevím proč, přitom jsou docela pěkné. Na zdejší školu určitě! Možná to má něco společného s cedulí KEEP OUT, co na nich visí. Bohužel nevím, co to znamená, ale mám tu místnost, co je za nimi, celkem rád.