Despair

16. Část

„Kde je Niall?" zeptala jsem se a on se zamračil. „Proč se ptáš zrovna na něho?" vyhrkl ze sebe otázku a netvářil se moc nadšeně. „Nemůžu se snad zeptat? Ten kluk se mi strašně líbí. Je takový roztomilý i přes to, jak drsně působí," provokovala jsem Louise a tušila, jak asi zareaguje.

„Nechtěj mě nasrat, protože ty ani nic jiného neděláš," pronesl naštvaně a mračil se. „Ale no tak. Jenom jsem se ptala na tvého kamaráda. Jsem holka, tak je jasné, že se budu ptát na někoho, kdo se mi líbí," řekla jsem s odporem.

„Tak se na něho neptej. Zjisti si o něm všechno sama, když se o něho tak zajímáš." Odfrkla jsem si a podívala se za Louise. Všimla jsem si, jak k nám míří blonďatá hlava. Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu.

„Co jste si vy dva udělali? Luke je podrážděný a neprovokoval bych ho," řekl Niall a já se pořád smála. „Seznámíš nás?" zamrkala jsem řasy. „Nialle, víš, znám jednu holku, které se opravdu moc líbíš, ale víš, ona je tak trochu blázen. Problém je ale v tom, že ty už můžeš vidět jenom její náhrobní kámen," řekl Louis a objal Nialla kolem ramen.

Úsměv mi zmizel z tváře a ruce mi visely podél těla. Spokojeně se pro sebe usmál. „A kde má náhrobní kámen?" zeptal se Niall a poškrábal se na bradě, jako to kdysi dělával náš učitel z biologie, když se snažil říct něco chytrého, nebo vtipného.

„Popravdě nevím," přiznal se. „Tak jak víš, že je mrtvá?" zeptal se ho Niall a andělsky se usmál. „Prostě to vím a neřeš to," odsekl Louis. Já stála a zírala na Nialla, který se tvářil ne moc nadšeně. Věděl, že se Louise nemá na nic dál vyptávat, musel pochopit, že si z něho Louis jenom utahuje.

Byl jemnější, než jeho kamarádi a už hned na první dojem působil mile. Typovala bych ho na kluka, který když má holku, tak pro ni udělá první poslední. Byl úplný opak Louise, který si s nimi jenom užíval. Zavrtěla jsem hlavou a nahlas si povzdychla. 

Louis nepříjemně zavrčel a řekl: „Jdeme, tady nic není. Zajdeme si někam na jídlo, mám hlad." Niall se otočil a po jeho boku společně odešli. Šla jsem za nimi celou cestu bez jakéhokoliv slova. Dole se všichni setkali v jednom kroužku.

„Tak co, našli jste někdo něco?" zeptal se ten černovlasý a všichni zakroutili hlavou. Nechápavě jsem zírala na ty dva, od kterých jsem ještě neznala jména. „Ten černovlasý je Zayn a ten vedle něho je Liam," zašeptal Louis a všichni se na něho podívali.

„Do prdele, přestaň si už pořád povídat pro sebe. Tady jde o vážnou věc a místo, aby ses soustředil, tak si tady meleš pro sebe blbosti, které by nedávaly stejně nikomu smysl," řekl Luke a hodil po něm vražedný pohled. Louis raději zmlkl a nechal vše být. Viděla jsem na něm, že se nechce pohádat, a to bylo vážně poprvé, co jsem ho viděla sklapnout, když mu to někdo poručil.

„Napadlo mě, že je vážně mrtvá, co když skočila seshora?" Liam ukázal na útes, kde jsme před chvíli stáli. Podívala jsem se na Louise s prosbou v očích. „To je pěkná blbost. To by neudělala," zaprotestoval Luke a já se jemně usmála. „Nechejme to být. Nenašli jsme ji, tady určitě nebude. A je určitě živá a ty Liame, nemysli hned na nejhorší. A ještě maličkost, mám hlad, takže se jde jíst. Pokračovat můžeme i potom, jsme přece taky jenom lidé," řekl Louis, otočil se a dal se na odchod.

Všichni se na sebe podívali, ale nikdo nic neřekl.

Nasedla jsem vedle Louise a děkovně se na něho podívala. Nevěnoval mi žádný pohled. Prudce šlápl na plyn a vyjel za ostatními.

Dojeli jsme k malé kavárně, kterou jsem viděla poprvé. Všichni se nashromáždili a společně do ní vešli. Zasedli si box úplně v rohu, jelikož byl největší a jich je docela dost.