Nejsem hračka!! (YAOI!!)

Kapitola III.

No není ten obrázek (media) KAWAII??

Ráno jsem se vzbudil v jeho objetí. Jediné co mě uklidňuje, je to že na sobě mám oblečení. Okamžitě mi zrudli tváře při vzpomínce na náš polibek. Bude si to pamatovat? Přece jenom byl dost na mol... Z přemýšlení mě vytrhne náhlí pohyb vedle mě ,,Dobré ráno" ozve se za mnou. Otočím se k němu a na pozdrav mu z plných sil vlepím facku ,,AU!!! Za co?!" chytne se za zarudlou tvář ,,Za co?! Za co?!!" opakuju a vlepim mu další facku ,,Třeba protože ses včera ožral jako prase a ještě k tomu mi vyčítal to že tě od sebe odstrkuji!! Známe se 2 dny! Myslíš že ti padnu kolem krku, jen co tě uvidím?! NE! Ty o mě nevíš ni a je tu i pár věcí co chci aby jsi nevěděl!" řval jsem ne něj a u toho mi tekli slzy- ani nevím proč... Vstal jsem, vzal si oblečení a zamkl se v koupelně. Rychle jsem se oblékl a vyběhl z koupelny, obul si boty a odešel z toho domu. Potřebuju si provětrat hlavu...

Nebudu lhát... Stratil jsem se. Už se začíná stmívat a já se bojím, opravdu bojím. Jsem někde v lese, kolem mě jsou jenom stromy a keře. Musí tu někde být ten jeho barák... Vylezu na strom a pořádně se rozhlédnu. Vidím starou kůlnu na dříví, tam bych mohl přenocovat. Slezu ze stromu a vydám se směrem, kde jsem viděl tu kůlnu. Jenom co otevřu dveře, spadne kus střechy. Fajn, tak tady nespím! Jdu zase jiným směrem ale pořád ne a ne najít něco, kde bych přespal...

Všude je tma. Nevidím ani na vlastní nohy. Pořád nemůžu najít něco co by aspoň trochu připomínalo boudu nebo nějaký dům... ,,Hikaru... pomoc" zašeptám. Proč jsem tak moc tvrdohlaví?! Proč jsem odcházel?! Proč jsem mu prostě neřekl že jsem na kluky a on se mi líbí?! I za 2 posraný dny se mi dostal pod kůži takovým způsobem jako ještě nikdo! ,,Alexi! Alexi, promiň!! Prosím, vrať se!" Slyšel jsem z dálky. Hned jsem se rozběhl za hlasem ,,Hikaru!" zavolal jsem na něj. Otočil se na mě a otevřel náruč do které jsem skočil. ,,Promiň, chtěl jsem si jen provětrat hlavu a ztratil jsem se" řekl jsem po pravdě a ještě víc jsem se mu zavrtal do hrudi ,,Ne, to já se omlouvám... a to co se včera stalo... já-" mluvil rychle a já ho přerušil ,,T-To neřeš. Já se omlouvám za to ráno... přehnal jsem to. Ale neříkám že sis to nezasloužil!" ušklíbl jsem se.

Došli jsme domů a já se rovnou svalil na postel. Už se mi zavírali oči a já upadl do říše snů.

*SEN*

Stál přede mnou můj bratr. ,,Harry!" běžel jsem k němu a chtěl ho obejmout ale on mě odstrčil ,,C-Co to děláš?" zeptal jsem se zmateně ,,Je to tvoje chyba! Za všechno můžeš ty! To kvůli tobě jsem se vyboural, proto jsem teď mrtvý!" řval na mě. Najednou přišel otec ,,To kvůli tobě jsem přišel o oba syny!" a matka ,,Kvůli tobě jsem přišla o syny a manžela!" a Hikaru... ,,Kvůli tobě jsem se tak opil! Nesnáším tě!" řvali na mě všichni ,,Líbal jsi mého nejlepšího kamaráda, můžeš za všechno co se ten večer stalo!" řval na mě Harry. ,,N-Ne já ne! Nemůžu za to on políbil mě!" zařval jsem ,,N-Nemůžu..." zašeptal jsem a rozbrečel se.

Probudím se trhnutím. Prudce se posadím, z očí mi tečou slzy a já potichu vzlykám abych nevzbudil Hikaru. Praštil jsem hlavou do polštáře a vzlykal do něj. Najednou jsem cítil ruku na mích zádech, otočil jsem se a díval se Hikarovi očí. ,,Promiň nechtěl jsem tě vzbudit..." řekl jsem a utřel si slzy ,,Nespal jsem" řekl a objal mě ,,Co se stalo? Proč pláčeš?" zeptal se jemně ,,J-Já, za všechno můžu já..." neubránil jsem se dalším slzám ,,Co to říkáš?" nechápal ,,Můj bratr je mrtvý kvůli mě, rodiče jsou ze mě nešťastní a t-ty taky... nesnášíš mě a já..." nedokážu mu to říct! Proč je to tak těžký?! Jsou to dvě slova! ,,Nesnáším? To je blbost já... tě mám rád" řekl ,,O-Opavdu?" ,,Ano a že můžeš za smrt svého bratra? Sice nevím co se stalo ale určitě za to nemůžeš a má tě taky moc rád, stejně jako rodiče..." řekl ,,Můj bratr zemřel protože se vyboural na motorce... byl naštvanej na mě, protože mě políbil jeho nejlepší kamarád, kterýho bratr miloval... tak příšerně moc mě to mrzí. Kdybych ho zastavil tak se to nestalo... a rodiče? Otec mě vyhnal protože se ze mě stala zrůda... a máma mě bránila a tím přišla o muže kterého milovala a zase jenom kvůli mě. Ty si se kvůli mě opil jenom protože ti něco tajím a-" přerušil mě ,,Nemůžeš za to... všechno se stalo jenom náhodou ale rozhodně se to nestalo kvůli tobě... To že jsem se opil to bylo kvůli... citům k tobě..." podíval se mi do očí a setřel mi další slzy ,,Řekni mi, co mi tajíš?" zeptal se. Téhle otázky jsem se bál ale věděl jsem že příjde... ,,Já..., bojím se že mě zavrhneš... Já totiž... No já, jsem se do tebe i za ty 2 dny zamiloval a nevím jestli to tak cítíš taky nebo mě teď budeš nenávi-" umlčel mě polibkem. Dlouhým a vášnivým polibkem. Najednou se odtáhl a nahnul se k mému uchu ,,Cítím..." zašeptal a tentokrát jsem to byl já kdo ho políbil. Vlastně už podruhé ale vypadá to že o to neví. Odtáhl jsem se z nedostatku vzduchu, zářivě jsem se na něj usmál. ,,Miluju tě" řekl najednou a já se na něj usmál ještě víc ,,Miluju tě" řekl jsem a s usměvem na rtech v náručí někoho koho miluji jsem usnul.