Hermionina temná minulost [DOKONČEN 1.DÍL]

Naštvaný?

Kluci ještě spali, zatímco já dávno kráčela po pokoji tam a sem.
To není možné.
Já jsem v Bradavicích, zatímco má zem a rodina trpí.
OH... Já už vlastně rodinu nemám.
Zrychlila jsem krok a snažila se je nevzbudit.
Nechápu jak to mohl udělat.... Nahrnuly se mi do očí nejen slzy...

Alex! Honilo se mi nadšeně hlavou. Bylo mi čtrnáct, doba prázdnin znovu na hradě. Doma. Vlastně jsem ani nedoufala, že Alex přijede. Myslela jsem, že je naštvaný, protože chodím do Bradavic.
Běžela jsem hradem a snažila se nezakopnout o své dlouhé šaty, které se 'na princeznu sluší a patří'.
Alex byl vlastně velmi krásný. Byl o tři roky starší a já do něho byla zamilovaná už od dětství. Ale on mě stále bral jako sestřenici. Mladší, roztomilou a dětinskou. Jeho vlasy měly barvu slunečních paprsků. Hnědé s trochou zelené oči připomínaly oči divoké kočky.
O šaty jsem tehdy stejně zakopla. Neskončila jsem ale na zemi, nýbrž v náruči toho, po kterém jsem tolik toužila.

Byla jsem malá a naivní, když jsem si myslela, že je naštvaný, protože jedu do Bradavic.
Jemu to hrálo do plánů...
Zatraceně!