Hermionina temná minulost [DOKONČEN 1.DÍL]

Procházka v černém

Bála jsem se. Od doby, co přišli ti čtyři - Harry, Roy, Leo a Diego.
Bála jsem se. Moc. Víc než si kdo dokáže představit.
Bála jsem se. Cítila jsem, že Alechandro se blíží.
Bála jsem se. Ale ne o sebe.
Bála jsem se o přátele, kteří se stali mou rodinou. O strážce, kteří stali mými bratry.
O nepřátele, kteří v době největší krize přešli na mou stranu.
Ano, bála jsem se, protože kdybych odešla s Alechandrem já, kdyby ublížil mě, nebolelo by to tolik, jako kdyby ublížil jim.
Seděla jsem u staré truhly. V rukách dřímala koženou látku částečně položenou na kolenou.
Klečící v místnosti jen málo kým poznané.
Kožená černá látka ve mě probouzela vzpomínky a já si přála, aby to bylo už za námi. Abych mohla spálit tu černotu hryzající ve mě a začít konečně žít.
Abych se mohla nadechnout.
Nebrečela jsem. O všem jsem přemýšlela, ale měla jsem pocut, jakobych se točila v kruhu.
Sevřela jsem látku pevněji, pak ji položila na zem a začala si svlékat hábit.
Zanedlouho jsem látku měla na sobě. Bylo to dlouho, co jsem ji měla oblečenou na sobě a i tak to byla krátká doba.
Zavřela jsem s povzdechem oči, když jsem se uviděla v zrcadle. Přistoupila k blízkému oknu. Venku bylo hrozné počasí. Lilo jako z konve.
Vyskočila jsem na parapet v kožených botách tmavé barvy. Vlasy jsem si svázala do culíku a potom skočila dolů. I přes tu výšku se mi nic nestalo.
Doma mi říkali Kitty nebo Neko-chan, protože nikdo nevěděl kdo jsem. Objevila jsem se vždy v noci nebo na místech, kde bylo horší světlo, takže nikdo nepoznal, že mu život zachránila princezna.
Nikdo to nevěděl až na něj.
Měla jsem teď jasný cíl. K Zapovězenému lesu. Když jsem dorazila na jeho kraj, na chvíli jsem se zastavila, pak se však znovu dala do běhu.
Nevěděla jsem, kam běžím. Prostě jsem běžela. Dělala jsem to tak vždy, když mě něco rozrušilo.  Když jsem však uslyšela dusot koní, zakopla jsem. Jen tak tak jsem se stihla zvednout a ukrýt se za strom.
Koní mohlo být v dohlednu asi tucet. Ty koně jsem znala až moc dobře za stáje. Když jsem uviděla černě zahalenou postavu na černém koni, kterému jsme všichni říkali Blesk, rozbušilo se mi srdce.
Blesk byl totiž kůň Alechandra. Blížili se. K mé smůle zrovna blíž a blíž mým směrem.
Chvíli jsem je paralizovaně sledovala neschopná pohybu.
Potom jsem se otočila a běžela spátky k hradu.
Vše by šlo jako po drátkách. Já bych varovala ostatní. Byli bychom připravení. Cítila bych se silnější s nimi. Třeba by mi pomohl i Brumbál.
Jenže nic v mém životě nejde podle plánu.
To,co jsem uslyšela za sebou mi rozbušilo srdce ještě víc a donutilo mě to zrychlit už tak dost zběsilé tempo.
Dusot kopyt jednoho koně se prodíral snad i do skrytu mému srdce.
Když jsem se na rychlo otočila, sděsila jsem se. Kapuci černého vůdce shodil vítr, který se teď prodíral jeho blonďatými vlasy.
Zastavil se mi dech a možná i srdce ze strachu v té chvíli, kdy se do mě zabodávaly jeho oči.

Viděl mě...

Poznal mě...

Přečetl mě...

Možná ne tak dobře jako kdysi, ale značnou čast věděl....

Jsem v koncích, jediná myšlenka, která se mi opakovala v hlavě, jak na gramofonové pásce, když jsem se otočila zpět k Bradavicím ve snaze utéct od toho, co jsem věděla, že mě asi už nemine...