Hermionina temná minulost [DOKONČEN 1.DÍL]

Slzy

Dny na Bradavicích dál plynuly. Potom incidentu ve Velké síni jsem od Roye dostala přednášku.

"Budeš se soutředit na učení, pokud ne, tvůj bratranec tě velmi rád uvítá v zemi," odtáhl mě do pokoje.

"Royi-"

"Musíme jí zajistit bezpečí, nemáme čas ani dostatek síly ještě na její kluky.." otočil se na Diega nasupený Roy.

"Ano, ale neměl bys zapomínat na to, že ona je tu princezna a tak i ona rozdává rozkazy,"

"Slíbili jsme jejímu otci, že ji ochráníme,"

"Tak počkat, vy jste byli u otce, když ho Alechandro (správné znění jména Alexandr, kterého myslíme) zabil otce a vy jste s tím nic neudělali?!" nahrnuli se mi do očí slzy. Vrazila jsem Royovi facku a odešla z místnosti.

Cítila jsem se ukřivděně, smutně. Měli mě v království nahradit a postarat se o to, aby král byl v bezpečí...
Toulala jsem se po chodbách. Sem tam jsem přes slzy neviděla, takže jsem se musela přidržovat stěny.
Nakonec jsem se úplně rozplakala. Svezla jsme se na kolena držíc se za hrudník a břicho. Slzy dál stékaly po tvářích, chodbou šly slyšet hlasité vzlyky, kterých se nikdo nevšímal v domnění, že to Uršula znovu dostala záchvat pláče.

Někdo mě chytil za lokty a vytáhnul na nohy. Viděla jsem jen rozmazané obrysy a nedokázala rozpoznat, kdo to je.
Objal mě.
A mě v tu chvíli bylo jedno, kdo to byl. Obejmutí jsem potřebovala. I kdyby mě objímal Draco Malfoy tak obmotám své ruce kolem jeho těla, do látky na zádech zaryju nechty, a objetí mu oplatím.

Brečela jsem do košile dotyčného. On jen stál a objímal mě. Když jsem ale pomalu přestávala vnímat jen bolest, kterou jsem cítila, najednou jsem měla pocit, že jeho ruce, jeho náruč, není jediné, co mě chrání.
Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho očí, které jsem naposledy viděla ve druháku a od té doby si je také pamatovala.
Byly stejné jako tehdy, a i přesto něčím jiné. Jen koutkem oka jsem zaregistrovala jemňoulinké světlo, které vypadalo jako křehká, i silná andělská křídla.

Nasucho jsem polkla ve snaze najít správná slova.
Nemusela jsem nic říkat, ikdyž já to potřebovala, a naše duše, jakoby spolu tančili a rozuměli si i beze slov.
Poté chodbou zazněla jediná otázka, možná to ale byla právě ta, která se zapsala do mysli nás obou.

"Kdo vlastně jsi?"

Po dlouhé době další díl, ale pokoušela jsem se o delší než normálně.
Kdo si myslíte, že je neznámý, jenž Hermioně, chcete-li princezně Elizabeth pomohl?
💚