Tajnůstkáři: Obrazy Severuse [Harry Potter]

1. ročník

 Harry stále nemohl uvěřit, že je tu. Je v Bradavicích. V místě, které konečně mohl nazvat svým domovem. Měl tu přátelé, kouzla a skvělá dobrodružství, i když zrovna ta by Harry mohl ve svém životě postrádat. Bohatě mu stačilo to, že byl Chlapcem, který přežil a tím si už získával nepotřebnou pozornost, například Draca Malfoye. Kdyby byl Harry prostě obyčejný kluk, Draco by si ho dozajista ani nevšímal. Stejně tak se to týkalo i profesora Snapea, který mu od prvního dne pil krev. Asi byl vážně upír, jak se o něm říkalo, jen... upír na dálku. No, znáte to - když vám někdo pije krev, aniž by se vás dotknul. Malý nebelvír se ale nesnažil zabývat se osobami, které mu tady zrovna nebyli dvakrát tak milé. Stále je to lepší než Dursleyovi. Měl by jim být vděčný a svým způsobem Harry i byl, ale všechno má své meze. Harry jim nikdy nebude vděčný natolik, nakolik je vděčný Bradavicím. Ty mu totiž dali to, co mu Dursleyovi odepírali - rodičovskou lásku.

Harry tiše vylezl z postele a nazul si boty. Nesměl ale zapomenout na hlavní věc - neviditelný plášť jeho otce - jedna z věcí, za kterou byl Brumbálovi neuvěřitelně vděčný. Starý ředitel dělal jeho dny ve škole zajímavější, dokonce i když se zrovna neviděli každý den. Obecně - celá škola bylo jedno velké a zajímavé dobrodružství, zvlášť pro chlapce, který vyrůstal mezi mudly a neměl možnost se s takovými zázraky setkat.

Tiše sešel ze schodů a za zvuky praskajícího ohně, který stále vesele tančil v krbu, proklouzl portrétem na chodbu. Nemusel ani dvakrát přemýšlet nad tím, kam má jít. Už tam šel automaticky. Místnost se zrcadlem z Erisedu na něj čekala. Zrcadlo volalo. Jeho rodiče, které v něm viděl, na něj volali. Chtěli ho vidět - svého drahého syna - a popovídat si s ním. Jen tam se Harry cítil tak klidně. Jen tam měl pocit, že je zcela obyčejným klučinou, který může přemýšlet jen nad učením, přáteli a famfrpálem.

Támhle stačilo zahnout doprava. Tam už pak jen zbývalo pár kroků a mohl spatřit dveře a...!

Harry se zastavil. Před vchodem do místnosti se zrcadlem ležela paní Norrisová a čile koukala po stranám. Takhle neměl šanci se dostat dovnitř, ale mohl se pokusit kočku nějakým způsobem odlákat. Naneštěstí si ale hůlku zapomněl v nebelvírské ložnici, takže nemohl použít žádné kouzlo (natož nějaké, které by kočku opravdu odlákalo).

Udělal pár kroků směrem k zvířeti, ale ta ho rychle ucítila a zadívala se svýma kočičíma očima na postavu skrytou pod neviditelným pláštěm. Chodbou se rozeznělo mňouknutí a chlapec v duchu zaklel. Nečekal, že si ho paní Norrisová tak rychle všimne. Ihned byla na všech čtyřech packách a mohutný ocas měla zvednutý do výšky. Začala ladně kráčet k Harrymu, který pochopil, že se dneska asi do kouzelného zrcadla nepodívá a začal kráčet zpátky. Kočka ho ale následovala a po chvíli za ním běžela. Začala ho nahánět jako nějakou myš a Harry pochopil, že jiné východisko, než se někde schovat, nemá.

Seběhl několik schodů a rozhlédl se. Dal se doprava a pak ještě jednou doprava, několikrát odbočil do leva a prava, zatímco v duchu klel, že nemůže narazit na žádné normální výklenky. Nakonec ale vyběhl na jednu z chodeb, kde byly a tam se schoval s nadějí, že si ho paní Norrisová nevšimne a poběží dál. Když uslyšel kočičí ťapkání, zadržel pro jistotu i dech a napjatě tam stál, schovaný pod neviditelným pláštěm. Kočka proběhla dál a zmizela za dalším rohem. Harry si mohl oddychnout a po chvíli vylezl ze svého úkrytu. Když se ale rozhlédl, uvědomil si, že vlastně pořádně ani neví, kde je. Na chodbě byla černo-černá tma, což znamenalo, že byl Harry někde v sklepních prostorách školy. Byl na teritoriu Zmijozelů a jejich ředitele Severuse Snapea. Pro nebelvíra jednoznačně nebezpečné místo. Zvláště pro Harryho. A byl o to zranitelnější, protože byl bez hůlky. Jaký kouzelník si, u Merlina, zapomíná hůlku?!