Tajnůstkáři: Obrazy Severuse [Harry Potter]

6. ročník

Pršelo. Letní bouřka zasypávala přírodu chladnými kapkami. Po tak dlouhém horkém dni takové počasí uvítal každý. Bradavickým nádvořím se šířila vůně petrichoru, ozon čistil vzduch. I ředitel zmijozelské koleje neodolal vyjít ze svého doupěte ve sklepení aspoň k hlavnímu vchodu bradavického hradu. Užíval si poslední chvilky ticha mezi kamennými zdmi, rušenými jen zahřměním a padajícím deštěm. Studenti přijedou až další den. Profesoři se připravovali na jejich příjezd. Jen Severus už měl svojí práci hotovou, protože nic nerozptyluje od myšlenek lépe než práce.

Ramenem se opíral o kamennou stěnu a pozoroval lehce zlatavou záři ochranných štítů. Hábit si pro teď odpustil, chtěl se cítit volněji. Jako člověk. Jako člověk, který cítí. A s pocity přišly i myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky na dva zářící smaragdy a dupot nohou, opouštějících jeho kabinet po nezdařilém doučování z nitrobrany.

Od té doby Severus nemohl kreslit. Další smaragdové oči zavinily jeho umělecký blok. Možná to tak bylo lepší, Merlin ví. Vždyť toho bylo tolik, co si starší muž potřeboval promyslet, nehledě na to, že na to myslel prakticky každý den. A stále nevěděl, jak má z toho všeho vycouvat.

Bez pochyb ukrývá nesnášenlivost vůči mé osobě – to si Severus z počátku myslel, když čekal, až stěna, chránící Potterovi vzpomínky a myšlenky ve vědomí chlapce, padne. Profesor měl za to, že ho už v životě nic nedokáže překvapit, ale, konec konců, byl člověk a jako člověk se občas i mýlí. Život sám mu to rád připomínal. Vždyť to tušil; něco takového ho napadalo, ale cítil by se příliš dětinsky, kdyby té idee věřil. Vždycky je přeci lehčí se smířit s myšlenkou, že vás někdo nesnáší než že vás... miluje. Severus těžce povzdechl. Nedokázal si představit, že by někdo k němu mohl cítit něco tak... posvátného. Protože láska taková byla. Nevinná, něžná, ochranitelská a bylo jen na jednotlivcích, jaké barvy použijí na její doladění. Někdo přidával majetnickost – tmavě fialová barva, pohlcující a svazující. Jiní zase žárlivost – ta měla odstín tyrkysové, prosáknutý černou. Třetí vášeň či touhu – jednoznačně rudá jako růže divoké Carmen. Další utrpení – to mělo šedou barvu, která pokrývala tolik pláten v ateliéru...

Severus se občas zamýšlel nad tím, jak by to vlastně vypadalo, kdyby se podvolil a byl s Potterem. Jenže pak tu myšlenku rychle odháněl stranou. Nebyl na nic takového připravený, v tomto období určitě ne, protože hrozilo, že se Temný pán kdykoli vynoří ze svého úkrytu a zaútočí. A Severus už nechtěl nic ztrácet. Harryho by dozajista ztratil. Takhle to bylo lepší. Jenže odkud se brala na srdci taková tíha?

Profesorovi neušlo, že ho Temný pán stále nepovažuje za zrádce, na rozdíl od Bellatrix, která z něj, téměř násilím, vytáhla souhlas na Neporušitelný slib, svazující jeho ruce. A do toho ještě Brumbál se slovy, že ho Severus bude muset v ten pravý moment zabít, aby profesora samotného nezastihla smrt a také protože Draco není vrah. S tím mohl ředitel zmijozelské koleje souhlasit. Dracovo hraní si na toho špatného brzy skončí. Jenže prioritou v celé té myšlenkové anarchii bylo to, že se na ministerstvu Temný pán pokusil Potterovu mysl napadnout. Sice mu to vyšlo, ale nezjistil nic o Severusovi a o tom, co k němu mladík cítí. Když se to profesor dozvěděl, zaplavilo ho v hrudi světlo. Hřálo ho a bylo roznášeno do všech koutů jeho těla. To světlo byla vděčnost. Nedostal ale příležitost nebelvírovi poděkovat. Měl by, bylo mu to jasné, ale... nebude pak Potter očekávat nějakou... reakci na to, co se tenkrát odehrálo v jeho mysli? Více než pravděpodobně. A Severus znovu povzdechl. V jednom měl ale starší muž jasno – Potter ho nezradí ani za cenu vlastního života. Ta myšlenka hřála i v tak chladné počasí.

Harry poprvé nebyl nějak extra nadšený z toho, že jede do Bradavic. To, co se stalo před dvěma měsíci si zasloužilo více času na promyšlení. Naráz ho zasáhlo tolik věcí a mladík se po tom všem cítil zkrátka pustý. Nečekaná ztráta Siriuse ho téměř zničila a zásah Voldemorta do Harryho vědomí byl o mnoho horší než Snapeův. Z druhé strany se mu ale podařilo ochránit profesorovo tajemství a nebelvírovi city k lektvaristovi a mladík byl na sebe aspoň na ten nepatrný okamžik pyšný. Ten pocit rychle vystřídal smutek, zdevastovanost, zlomenost a zklamání z vlastní osoby. Neochránil. Nepomohl. A Sirius je mrtvý. Všechno jen kvůli nějaké blbé věštbě.