Tajnůstkáři: Obrazy Severuse [Harry Potter]

5. ročník

Nebyla možnost se omluvit. Ani Snapeovi, ani Cedricovi. Zvlášť Cedricovi. Snape byl aspoň na živu (díky Merlinovi!), ale Cedric... Ten za nic nemohl. Prostě byl nevinnou obětí v celém tomhle příběhu. Ten přespočet, jak ho nazval Voldemort a nebelvíra ta slova bolela víc než ignorace Brumbála.

Harry se neskutečně moc obviňoval ve smrti mladého mrzimora a tenhle jeho stav trval i nehledě na to, že už byl v pátém ročníku, kde by se už měl konečně začít věnovat nějakému plánu na zneškodnění Voldemorta, jenže i to se mu zdálo těžké. Nejen kvůli tomu, že mu ve škole skoro nikdo nevěřil, co se týče návratu černokněžníka, ale taky proto, že se se Snapem od sebe oddálili. Ne, že by si někdy byli vůbec zvlášť blízcí, ale... ve čtvrtém ročníku, ten večer kdy byl ples, měl Harry pocit, že se nějakým způsobem sblížili (?). Mladík ale hlavně pochopil velice důležitou věc, která měnila absolutně všechno - zamiloval se do Snapea. Při té myšlence bylo těžké potlačit zrudnutí a i následné výčitky svědomí vůči Cedricovi, který nikdy nebude s Cho. Jak si po tom on mohl přát mít nějaký vztah? Natož se Snapem! Vždyť ho odmítne a ani nemrkne, u Merlina! Jenže myšlenky na tom nebyly to nejhorší. Jedna věc je, když vám mysl okupuje člověk, kterého nemůžete mít, ale zcela jiná, když se vám o té osobě zdá a hlavně, když se vám zdá co všechno s ní můžete dělat. Takové noci Harry v tichosti své postele ukájel svoje libido a když orgasmická vlna odeznívala, nořil se do hluboké sebelítosti, která neznala hranic a požírala ho zevnitř. Pomalu se rozrůstala od srdce, kde chladila všechnu krev až k bodu mrazu a pak se rozrůstala dál, do břicha, rukou, slabin, nohou a krku. A škrtila, Bože, tak neskutečně moc škrtila!

Při tom ale musel působit autoritativně, aspoň pro Brumbálovu armádu a... stěží se mu to dařilo. Nejen kvůli jeho psychickému stavu, ale taky kvůli té ropuše Umbridgeové, která neváhala používat černomagické předměty, jakožto fyzický trest. Kam se poděl Snape a jeho drhnutí kotlíků? To by Harry uvítal klidně každý den, jenže vždycky tu myšlenku ihned zahnal a cítil se najednou smutnější. A vina. Zase se ozývala, jako stará dobrá kamarádka. Ne, nevyšlo by to. Takhle by jen musel být sám s mužem, do kterého je zamilovaný a že by to bylo set sakra těžké. Možná nakonec tresty s Umbridgeovou nebyly až tak strašné. Aspoň se Harry nemusel trápit duševně. Konec konců, lepší je fyzická bolest nežli psychická.

Severus neměl ani ponětí o tom, co Harry prožíval - jakou škálu pocitů v něm Mistr lektvarů vzbuzoval - protože byl sám zadumaný, že mu dokázala zvednout náladu jen jeho tvorba a odebírání bodů kolejím. Jenže časem i to přestalo pomáhat. Jeho znamení zla znovu ožilo a něco bylo špatně, protože si ho Temný pán ještě nezavolal. Do toho ještě výčitky svědomí, ohledně Pottera. Ano, Severus Snape měl výčitky svědomí. A netýkali se Draca Malfoye, Temného pána, Brumbála nebo Zmijozelu obecně, ale Pottera! Pokaždé, když na to pomyslel, tak se cítil iritován a snažil se tu myšlenku zahnat, jenže ona na něj dorážela jako otravná sova.

Potter neměl ponětí o tom, proč Severus nemaluje portréty a on sám neměl především tak prudce reagovat na otázku chlapce. Chvílemi se snažil sám sobě vymyslet výmluvu typu: co když chtěl, abych ho namaloval a tím pádem mu tak zvedl jeho Potterovské ego? Jenže pak pochopil, že to nemá absolutně žádný význam něco takového si myslet. Sám přece už moc dobře věděl, že chlapec takový není a byla blbost se k takové myšlence vůbec vracet. Tady byl problém ve starším muži. V tom, že se nechtěl omluvit jako první. Byl zvyklý se omlouvat před Temným pánem, ale i tak to nakonec končilo dalším nezaslouženým cruciem, ale to byla jeho práce - trpělivě snášet kletby výměnou za informace pro Řád. Zcela běžně by se jen tak neomluvil, nebyl na něco takového zvyklý. Stejně měl ale očekávání, že se Potter brzy objeví se slovy o odpuštění. No, jenže profesor v to pomalu přestával věřit. Možná si nebelvír udělal jasno v tom, jaký Severus doopravdy je a už se nechce nacházet v jeho společnosti, pokud to není nezbytně nutné. S tím by se lektvarista mohl smířit, dokonce velice jednoduše, ale proč mu to najednou dělalo takový nepochopitelný problém?