Tajnůstkáři: Obrazy Severuse [Harry Potter]

4. ročník

Měl to být klidný rok, kdy se nic prostě nestane. Maximálně se tak mělo stát, že to s Ronem přeženou v Prasinkách s máslovým ležákem a Hermiona je sprdne. Jednoznačně to nemělo dopadnout tak, že Harryho jméno vyplivne ohnivý pohár a on se stane čtvrtým účastníkem Turnaje Tří kouzelnických škol. Copak ten pohár neznal číslo tři? Proč on musel být zrovna čtvrtý? Ještě ke všemu nejmladší ze všech soutěžících! A to nemluvil už ani o tom, jak se na něj Ron naštval - no, kde byla férovost?! Jenže to už bylo za ním. Získal zlaté vejce a teď už ho jen čekal další úkol - musel se dostat do jezera. Ale jak v něm měl sakra dýchat?! Žádné kouzlo na přičarování žaber nenašel. Natož nějaké jiné.

Harry hluboce a zoufale povzdechl. Byl nervózní a v takovém stavu víc než na jezero nedokázal myslet. Když se nechtěně stal čtvrtým soutěžícím v Turnaji, první věc, na kterou pomyslel, byla ta, že se mu opravdu stěží bude hledat obraz Snapea. Nepomyslel na školu nebo na to, kdo jeho jméno hodil do poháru - to přišlo po tom. První myšlenka patřila Snapeovi, ale nakonec byl Harry moc ponořený do smíšených emocí, než aby pomyslel na to, proč na profesorův problém pomyslel jako první.

Profesor si ho od toho dne k sobě nevolal, jako kdyby tušil, že to nebude mít žádný smysl. Jenže Harrymu se to nelíbilo. Hlavou mu pak začalo kolovat to, že si o něm Mistr lektvarů bez pochyb myslí, že se na něj vykašlal. A při tom to nebyla vůbec pravda. Harry na to myslel téměř každý den a i když se mu útroby svíraly nervozitou z myšlenky, že není připravený na druhý úkol, stejně si na to vzpomněl. Snape by ale určitě něco věděl o tom, jak mám dýchat pod vodou. Pak ale zavrtěl hlavou. Ne, to by působilo jako to, že ho chci nějak zneužít a pak by naše příměří bylo fuč. Nakonec, Harry byl odhodlaný si nějak poradit sám a tak se pustil do dalšího zkoumání v knihovně, kde, jak doufal, najde odpověď na to, jak má dýchat ve světě mořského národa.

Pak se to všechno seběhlo moc rychle. Dobby, žaberník, jezero a všechno, co se dělo v něm. Až ke konci toho celého dne si Harry uvědomil, co všechno se vlastně událo za tu poměrně krátkou dobu. Minulý den byl téměř na umření z nervozity a další den už je večer klidný a unavený. Příjemně unavený. Chlapec zavřel oči a usnul celkem rychle. Nakonec, je lepší spát ve své posteli než na tvrdé desce stolu v knihovně. Doufal, že se popravdě prospí. Byl hodně unavený po tom dlouhém a šíleném dni, ale nakonec byl brzy ráno vzbuzen zaklepáním sovy na okno, která taky nevypadala nějak potěšeně z toho, že musela tak brzy z rána posílat dopis. Černá sova se na něj nepotěšeně dívala a Harry ihned pochopil, že nejspíš patří profesorovi lektvarů a měl pravdu - v krátkém dopise jen stálo, že ho Snape čeká po vyučování u sebe v kabinetě. Nebelvír se automaticky napjal a pak ještě hodnou chvíli seděl na posteli a zíral na dopis. Na spánek neměl už ani pomyšlení, protože se snažil pochopit, co zase udělal špatně. Nebo mu chce Snape říct, že našel obraz? No, Harry doufal v tu lepší variantu.

Celý den byl potom jako na jehlách. Nemohl se pořádně soustředit na učení, natož na to, co mu říkali Hermiona s Ronem nebo na jejich problémy. Mezi přestávkami kdy něco málo vnímal, slyšel, že se něco říká o plese, ale to bylo opravdu poslední, co ho mělo nějak zajímat, hlavně výběr partnerky. I Cho se mu rázem nezdála vhodnou kandidátkou na místo po jeho boku. Než nad tím stihl přemýšlet dál, už u oběda spatřil profesora lektvarů a všechny myšlenky mu vyletěly z hlavy. Snape, obraz, lektvary, minulost, máma s tátou a všechno znovu dokola. Brzy za ním musel jít a tak se s povzdechem usadil u nebelvírského stolu a pokusil se uklidnit. Obavy obavami, nijak mu nepomůžou a on sám tak nic nezjistí. Stejně mu nezbývá nic jiného než použít svojí nebelvírskou odvahu k tomu, aby za profesorem došel do sklepení a zjistil, co mu chce Snape říct.