Dny plynuli dál a já se více a více trápil. Nejhorší bolest jsem ale zažil když si mi řekl zvesela, že máš holku. Povídal si o ní tenkrát snad celé hodiny, proto jsem se ani nedostal ke slovu. Byl jsem ale rád že jsi byl šťastný. Jednou večer si mi zavolal ubrečeným a opilím hlasem. Ihned jsem se zeptal kde jsi a jel si pro tebe. Dojel jsem do jednoho baru a naložil jsem tě do auta. Cestou jsem se snažil zjistit alespoň proč jsi se opil. Jenže si pořád opakoval ty stejná slova. "Jsem v pohodě" a nebo "Chtěl jsem skusit něco nového". Vůbc jsem ti nevěřil, ale nechal jsem tě být. To stejné jsem totiž dělal já. Na každou otázku, na kterou ses zeptal, jestli jsem v pořádku a proč jsem smutný, jsem ti taky nechtěl odpovědět. Odvezl jsem tě ke mně domů a odnesl do ložnice. Jenže si začal být agresivní a začal si brečet a řvát po mě.
Ahoj jsem tu s další krátkou kapitolou. Jak si myslíte že to bude pokračovat?
