The Fog |FF-TWD| - dokončeno

Chapter thirty-five

HAYLEY
Díval se na mě jako na blázna. „ Domov?" nechápal, byl zmatený. „ Tady na to jezeře jsem se učila hokej, když mi bylo asi osm. Je to kousek od jednoho malého města, kde jsem žila," pověděla jsem a podívala se okolo. „ Chceš tam jít?" zeptal se mě nejistě. Věděl, co mě tam čeká, ale já jsem přikývla. „ Chci, ale ještě chvíli tu budeme," řekla jsem a pak si všimla, jak se po jeho tváři rozlinul úsměv. Sice malý, ale byl tam. Zvedla jsem ruce, které jsem dala okolo jeho krku a tak se na něj víc natiskla. Naše holé hrudi byly u sebe, dýchali jsme stejný vzduch a mezi nás se sotva vešel i list papíru. Znovu jsem měla chuť se ho zeptat, co mezi námi vlastně je, ale předběhl mě. „Co mi to děláš?" zamumlal tiše. „To bych ráda věděla," odpověděla jsem tiše a opřela své čelo o to jeho. „Už jak jsem tě viděl spadnout na zem v tom obchodě, si mě přitahovala. Když ses mě poprvé dotkla, cítil jsem velký proud, který mi procházel celým tělem. Nevěděl jsem, co si o mně myslíš, a tak jsem se to snažil potlačit. Potlačit ten proud, to chvění a nutkání ochutnat tvoje rty. Motáš mi hlavou i srdcem Hay," dokončil ten proslov a já cítila, jak se mi doslova zahřálo u srdce. Bylo to tak pěkné, ale zároveň nezvyklé to od něj slyšet. „Neměl jsi to potlačovat," zašeptala jsem a on znovu nepochopil, ale i tak se mu nejspíše ulevilo, že jsem něco řekla. „Měl si mě políbit, kdy jsi chtěl. Cítila jsem přesně to samé. Ten proud, který cítím pokaždé v tvé blízkosti, dokonce mám i motýli v břiše. Cítila jsem to samé co ty, i teď to cítím," řekla jsem a podívala se na něj. Bylo poznat, že je překvapen. Už nic neřekl, místo toho chytil moji bradu palcem a ukazováčkem a jemně přitiskl své rty na ty mé. Byla to ta nejlepší chvíle mého života. Tohle byla moje naděje, moje štěstí v tomhle zničeném světě.

„ Kde jste byli tak dlouho?!" zavolal na nás Glenn, ale ihned utichl, neboť si všiml toho, jak mě Daryl držel okolo pasu. Pořád jsem nevěděla, co mezi námi tedy je, ale to co mi řekl, mi zatím stačilo. „Hay, ví, kam jdeme," odpověděl Daryl a všichni se na mě podívali. „ Vítejte v městečku, kde jsem žila," řekla jsem a všichni se na mě překvapeně podívali. Hurá za vzpomínkami.

„ Rozdělíme se, dobře?" zeptal se nás Rick a všichni jsme přikývli. „ Za hodinu a půl se sejdeme zase tady u sochy," řekl a kývl směrem k soše, která od nás byla asi tak tři metry. Moje nervozita stoupla ještě víc, hned jak jsme sem vkročili, ale měla jsem svoje přátelé, kteří tu byli se mnou. „ Chci se jít podívat domů," pověděla jsem směrem k Darylovi, neboť rozhodl, že půjde se mnou. Jen slabě přikývl, naznačil, abych ho vedla, a tak jsem se pomalu rozešla i s ním ke mně domů.

Větší, bílý dům s velkou zahradou a se dvěma patry. To byl můj domov, před kterým jsem teď stála s Darylem v ruku v ruce. „ V pohodě?" zeptal se mě, když jsem mu omylem silněji stiskla ruku. „Ano, jen jsem tu dlouho nebyla," řekla jsem a pomalu se rozešla po malinkém kopečku k domu.

Nadechla jsem se s pohledem upřený na Daryla jsem otevřela hnědé dveře. Bylo tam ticho, větší než kdy jindy. „ Vypadá to tu dobře," pověděl tiše Daryl. Jen jsem přikývla a rozešla se po schodech nahoru do dalšího patra. „ Jen si tu vezmu nějaké oblečení," řekla jsem po nějaké době ticha a on se podíval na hnědé dveře. „ Mohu se podívat?" zeptal se zvědavě, až jsem se trochu usmála. Volnou rukou jsem chytila kliku a otevřela dveře do svého pokoje. Dveře se s vrzáním otevřely a nám se tak naskytl pohled na můj starý pokoj. Byl takový, jaký jsem ho opustila, což mě udivovalo. Mohl sem nějaký člověk přijít a zabydlet se tu, ale to se asi nestalo. Daryl pomalu pustil moji ruku a vkročil do mého pokoje. Pamatuju si na ty šedočerné stěny. Nábytek z tmavého dřeva, bílé povlečení. Velkou knihovnu plnou knih, skříň s oblečením a na komodu se spodním prádlem. Hned na to jsem si vzpomněla, jak to tu vypadalo a tváře mi okamžitě zčervenaly, když jsem si všimla Daryla, směřujícího k právě otevřené komodě, kde vykukovalo spodní prádlo. Nestihla jsem ho jakkoliv zastavit, nebo ho předběhnout, neboť i on si všiml té tmavě červené látky v podobě kalhotek. S lišáckým úsměvem se na mě otočil a já sklopila pohled na své špinavé kecky. „ Máš to tu pěkné," pověděl a pak obešel komodu, překročil hromady oblečení na zemi a zastavil se u nástěnky, která byla plná papírů různě počmáraných. Bavila mě kdysi fyzika, chemie i biologie. To všechno byly moje výpočty, které mi pomáhal udělat otec. „ To je tvoje?" zeptal se a vzal jeden papír do rukou. „ Ano, mít otce jako vědce se nikdy nevyplatí," řekla jsem a on se zatvářil nechápavě. „ Tvůj otec byl vědec?" nechápal. „ Ano, říkala jsem ti, že se snažil pomoci světu," pokračovala. „ To mohlo znamenat i to, že byl doktor," řekl zaraženě a já jen zakroutila hlavou. „ Ne. Můj otec byl vědec, který patřil mezi ty, co se snažili vytvořit mlhu. Ovšem můj otec skončil dřív, než se to pokazilo," snažila jsem se to říct, tak aby pochopil. „ Takže tvůj otec pracoval na The Fog?" zeptal se, jak kdyby se to všechno snažil vstřebat. „Ano. Myslím, že věděl něco víc. Něco co ho mohlo stát život," řekla jsem a otevřela pootevřenou skříň. Trochu jsem odstoupila a tak se mi naskytl pohled na z půlky plnou skříň s oblečením. Obešla jsem Daryla a u psacího stolu sáhla po šedivém batohu. „ Co měl vědět?" zeptal se Daryl, když jsem do batohu dávala černou mikinu bez zipu. „ Nevím. Moje vzpomínky na dětství jsou hodně rozmazané. Moc si toho nepamatuju," zamumlala jsem a uklidila do batohu tmavě zelené a šedé tílko. Vzala jsem si jedny černé džíny a tepláky. Nakonec jsem přešla ke komodě a podívala jsem se na Daryla, který mě celou dobu pozoroval se zaujetím. „ Co?" povzdechla jsem si. „ Jsi dcera toho vědce, který věděl o mlze všechno," pořád byl udivený. „ Ano já vím, kdo mě zplodil ," řekla jsem jen s pokrčením ramen a s ohrnutím rtu. „ Nechci, aby to někdo zatím věděl. Stejně si myslím, že je to k ničemu. Vzpomínky mám rozmazané, nebo nevím k čemu co patří," pověděla jsem po chvíli a frustrovaně si prohrábla vlasy. „ Dobře. Tvé tajemství je u mě v bezpečí," řekl Daryl a já jsem se usmála. Nemusel to nikdo vědět.

„ Ještě se podívám do pracovny a půjdeme," řekla jsem Darylovi, který mě sledoval jako poslušný pejsek. Dřevěné parkety pod námi praskaly, vrzaly a dělaly divné zvuky. Šlápla jsem na část parket, které mnohem víc zavrzaly. Nic jsem z toho nedělala, protože jsem si myslela, že je to kvůli stáří toho domu, ale pak když jsem slyšela za sebou křupnutí dřeva a následné hrubé zaklení, udiveně jsem se otočila. Daryl tam stál, mumlal nadávky a snažil se vytáhnout nohu z díry, kterou způsobil. „ Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho hned a přišla k němu. Pod těmi parkety musí být něco! Jinak by se mi nepropadla noha!" zabručel a naštvaně vytáhl nohu. Klekla jsem si na kolena a pomalu odfoukla ten prach, co se tam nahromadil. Zlomené parkety jsem vytáhla a jakmile jsem viděla tu věc, co je tam schovaná, zarazil se mi dech. Natáhla jsem ruce a s pusou do tvaru o jsem vytáhla větší stříbrný kufřík. „ Co to je?" zeptal se Daryl. Podívala jsem se na něj a pak řekla to, co jsem nechápala ani já: „ Je to moje. Nechal mi to otec. Stříbrný kufřík s něčím, co je mé." 

  <<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<<< 

Jsem zase tu a se mnou další kapitola. Inu... Začíná se nám to rýsovat mucheche. Každý ví o jaký kufřík se jedná, ne? Už tu byl zmíněný. V jejích 14ti letech ho našla Hay poprvé a pak kvůli němu dostala klaustrofobii. To co je uvnitř zjistíte až dýl.

So, nechám své kecy kecama

Lovuju vás

Vaše

#ZombieBee#