Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-10-

Krásný úterní večer! Zlatíčka moje, snad se vám dnešní díl bude líbit. Omlouvám se, mám teď opět výpadky, ale věřte, nestíhám nic. Je to jen o práci a o zdraví, padám každý den vyčerpáním. Jakmile to však půjde, vše napravím. Díky za vaši podporu a trpělivost. Mám vás moc ráda! 

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Kousla jsem se zaujatě do rtu a zkřížila paže na prsou. Vztahem... Jen při tom slově se mi vlasy ježily hrůzou. Kriste, mám hrát, že jsem do něj zamilovaná?

Zpod sklopených řas jsem na něj pohlédla. Vypadal dobře. Vypadal sakra dobře! Kaštanové vlasy, jemné rysy, úzká ústa, která se uměla jak smát, tak kroutit do vzteklé linky. A oči... Můj Bože, ty průzračné oči!

Možná to nakonec takový problém nebude...

Sotva mi došlo, jakým směrem se rozlétly mé myšlenky, zrudla jsem, můj kulatý obličej musel vypadat jako spařené rajčátko, jež hodlá šéfkuchař použít ve své specialitě.

Ne, jen to ne... Takovým úvahám se musím bránit, seč mi síly stačí!

„Charlotte?" dotkl se znenadání mého lokte.

Cukla jsem sebou.

„Jsi v pořádku?"

„V rámci možností." Přidala jsem ironický chechot. „Promiň, ale nemůžeš ode mě čekat, že bouchnu šampaňské, zapálím oheň a začnu kolem něj tancovat jen v sukýnce z rákosí."

Velmi pomalu se mu levý koutek úst vytáhl v úsměvu. Šplhal výš, brzy se přidal i druhý, a než jsem se nadála, řehtal se Louis na celé kolo, až mu z očí tekly slzy. Jeho smích byl neskutečně nakažlivý. Ačkoli jsem nechtěla, brzy jsem se chechtala též, dokonce mě rozbolela bránice.

„Omlouvám se," zvedl asi po pěti minutách vyčerpaně ruku, „nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem to nemohl zastavit."

Hřbetem ruky jsem si osušila tváře a lekla se, jak jsou na dotek rozpálené. Ani jsem nechtěla vědět, jak působím. Jistě by mě zachvátila panika. Panika mísená s pocitem obrovské ostudy.

„Ty se moc nesměješ, co?" odvážila jsem se prolomit onu formální bariéru vystavěnou mezi námi, když už se zdálo, že nastala chvilka souznění.

Zavrtěl hlavou. „Ne, moc ne."

„Proč?" vylétlo ze mě, než jsem se stačila zastavit.

Tehdy se mu na obličeji opět usadila ta tvrdá maska plná zdrženlivosti, pohrdání. Jako by mě kopnul do břicha. Co jsem zase pokazila? Snad jsem neřekla nic tak strašného?! Vždyť... Vznesla jsem obyčejný dotaz, fakt se jej to tolik dotklo?

„Omlouvám se," kuňkla jsem plačtivě. Ona nevyřčená výčitka byla horší, než kdyby na mě řval. „Zapomeň, že jsem se na něco ptala."

„No, tak já půjdu," opáčil nevzrušeně, jako by mezi námi neprobíhala vůbec žádná konverzace. Jako... Jako bychom si spolu před chvílí nevypili kávu. Co se děje?

„Jen tě prosím," obrátil se ke mně mezi vchodovými dveřmi, „aby ses zítra ve firmě chovala úplně normálně. Ano? Rozjedeme to až večer."

„Nejsem pitomá," vyprskla jsem jedovatě.

„To ani netvrdím."

„Fajn."

Povzdechl si a lehce zavrtěl hlavou. „Po práci dořešíme tu společenskou akci."

„Jak dořešíme?" nedalo mi. Začínal mluvit v hádankách a mně to vážně hodně brnkalo na nervy. Ovšem držela jsem frustraci na uzdě, nechtěla jsem se chovat ještě víc jako dítě, koneckonců, už jsem se předvedla dost.

Tajemně se usmál. Opět vysvitlo slunce. Působilo jako nový začátek po obrovské bouři. Ten chlapík byl snad úplný blázen! Ještě u nikoho jsem nesledovala takové výkyvy nálad. Snad jen novela od pana Stevensona o doktoru Jekyllovi a panu Hydeovi se mohla obrázku, který jsem měla před očima, trochu rovnat.

„Uvidíš..." Víc nic. Pouze onen vyzývavý úšklebek.

Zatnula jsem zuby. I má nálada se houpala jako kocábka na rozbouřeném moři. Jednou nahoře, jednou dole. Nejradši bych tomu hrubiánovi bouchla dveřmi před obličejem, zajistila na západku a třeba se doma i zabarikádovala, jenže... Takové chování by mě leda tak předurčilo k životu v psychiatrické léčebně.

Naoko smířeně jsem přikývla. „OK."

„Tak dobrou, Charlotte," rozloučil se, přičemž na mé jméno vložit znatelný důraz. Rozechvěla jsem se až u morku kostí, teplo obalovalo mou duši jako hřejivý šál upletený z té nejjemnější vlny.

Musel si uvědomovat, jak na mě působí. V očích mu totiž tančily veselé plamínky, on mě... provokoval! Schválně, dělalo mu dobře, jak červenám, uhýbám pohledem a hraju si s rukávy od tuniky. Typický ješitný chlap.

Kdybychom se nacházeli v animovaném filmu, začne mi od uší jít pára.

Ani nevím, kdy odešel. Když jsem se totiž vzpamatovala, dlouhá stříbrná limuzína mizela za rohem a já si byla téměř jistá, že v ní sedí právě on. Jeden z nejúspěšnějších mladých podnikatelů v Británii.

Jako ve snách jsem domovní dveře opět zabouchla, zajistila je na západku a odšourala se zpátky do kuchyně. Nebýt dvou hrnků na stole, pravděpodobně bych myslela, že jsem si celou jeho návštěvu vybájila.

Můj šéf byl u mě. Doma. Na kafi...? A jasně, abych nezapomněla, podepsala jsem smlouvu, která mě zavazovala k životu k obrovské lži!

Opřela jsem se zády o linku a složila tvář do dlaní. Do čeho jsem se to jen pustila?

* * * *

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ, ZBOŽŇUJU VÁS! A mimochodem... Díky za vaše vzkazy a zprávy. I když VY tvrdíte, jak vám mé příběhy pomáhají, věřte: VY POMÁHÁTE MNĚ. Děkuju ♥

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)