Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-22-

Mám vás ráda! A děkuju, že tu pořád ještě jste... <3
....................
I přes překvapení, jež projelo celým mým tělem, mi docházelo, že tohle je vlastně naprosto logickým východiskem. Upíraly se na nás oči všech z toho luxusního snobského salonu. Ostatně, komedie začala. A navíc...
Věděl, jakým způsobem mě umlčí naprosto spolehlivě. O což mu zřejmě šlo primárně.
"Přestaň," zamumlala jsem přímo do jeho úst. "Louisi. Nech. Mě. Být."
Zasmál se, ale dotýkat se mě nepřestal. Stále jsem cítila jeho ruce kolem pasu, teplo, chvění, energii krve, která se mu překotně valila žilami. "Zvykej si, děvče. I tohle je součást naší dohody. Pokud si nebudeme vyměňovat důvěrnosti, nikdo nespolkne, že jsme pár."
Udělalo se mi nevolno. Uhnula jsem proto hlavou a zkoušela popadnout běsnící dech.
"No tak," vydechl nakonec neochotně, "já vím, že je to obrovský tlak, ale slibuju, že se od tebe celý večer nehnu na krok. Nic se nepokazí..."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Skutečně me právě povzbudil? Opravdu v sobě našel dostatek lidskosti, aby dokázal prohlédnout skrz slupku a pochopit míru strachu, jenž mnou prostupoval? Žádné klacky pod nohy? Když pomineme, že pořád sledoval jen osobní cíle. V dané chvíli mi to však bylo jedno. Podpora představovala to jediné, oč jsem stála.
"Dobrá," zhluboka jsem se nadechla a v duchu několikrát napočítala do deseti.
"No," položil mi ruku nenápadně na kříž, "půjdeme?"
Už jsem neodpověděla. Místo toho jsem se sebrala a vykročila k čekající limuzíně dřív, než ta blahosklonnost zmizí.
...
Během jízdy jsme neprohodili jediné slovo. Každý z nás seděl na jiném konci sedačky, pozorujíc jednu stranu ulice. Nedokázala jsem se uvolnit. Víc než kdy jindy v těch uplynulých hodinách jsem vnímala břímě, jež na mně leželo. Dozajista se na nás za moment bude upírat pozornost celého města. Možná i prostoru o něco dál za hranicemi.
Oh, Kriste...
Rychlé jsem si otevřela okénko a zhluboka se nadechla chladného nočního vzduchu. Osvěžující pocit... Louis kupodivu nic z mého chování nekomentoval, ačkoli jsem si periferně všimla, jak ke mně obrátil hlavu. Chvilku mě sledoval, poté se opět soustředil sám na sebe. Otrávený zřejmě víc než já.
Konečně řidič zastavil. K uším mi dolehl ohlušující randál. Křik několika desítek lidí. Cvakání spouští fotoaparátu. A jakmile jsem pozornost upřela k čelnímu oknu, došlo mi, že mě smysly nešálily, naopak. Venku se proháněl jeden blesk za druhým.
Zatracené novinářské hyeny!
Náhle ke mně Louis natáhl ruku a sevřel ji ve své dlani. Vykuleně jsem pohlédla dolů. Dobrá, tohle gesto plné povzbuzení mě vystrašilo ještě mnohem víc. Jen napovídalo, že mě po výstupu z limuzíny čekají krušné chvíle.
"Připravena?"
Nejradši bych zavrtěla hlavou a křikla na toho muže se slušivou čapkou u volantu, aby na to šlápl a odvezl nás co možná nejdál odsud.
Místo toho jsem se ovšem sebrala, možná poprvé ve svém životě, a trhla na znamení souhlasu hlavou. Nač odkládat nevyhnutelné?
Louis vystoupil jako první. Řev mnohonásobně zesílil. Na vteřinku jsem semkla víčka, když tu se najednou otevřely dveře na mé straně. Byla jsem tak nucena ukázat se světu dřív, než se má bytost stačila připravit.
Hech, já vím. Mohla jsem se připravovat celý den.
Natáhl ke mně ruku a já se jí pevně chytila. Jako kotvy. Jako nejstabilnějšího bodu na celé zeměkouli. Jen on stál mezi mnou a okolním světem, jenž se jen třásl na to, aby mě mohl srazit na kolena.
Jako bych vstoupila do apokalypsy.
"Neboj," zašeptal Louis a vlepil mi rychlou pusu na tvář. "Jen se usmívej, nevnímej hlasy, neposlouchej, co na tebe budou křičet. Jestli dáme nějaký rozhovor, tak až uvnitř. Možná se zastavíme kvůli fotkám, ale víc nic. Hlavně klid."
Věnovala jsem mu letmý úsměv a hrdě napřímila ramena.
Měl naprostou pravdu. Ze všech stran zaznívaly všetečné dotazy. Kdo jste? Jak se jmenujete? Chodíte spolu? Kde jste se seznámili? A dál a dál... Rozdávala jsem křečovité škleby, kývala hlavou a drtila v prstech Louisovu dlaň. Děsilo mě, že se mi vysmekne, zmizí a já těm supům zůstanu vydaná napospas.
Konečně jsme překročili práh a vstoupili do hotelu. Třeštila mě hlava, po zádech mi mučivě pomalu stékala kapka potu. Jedna část za námi.
Ta lehčí.
Rozhovory s ostatními hosty se bezpochyby ponesou v mnohém tíživějším duchu.
Stále dokola jsem si musela opakovat, že to dělám pro babičku.
Jen pro ni.
...............
Za případné překlepy, nesrovnalosti a chybky se omlouvám, můžou být, dnes jsem část psala na tabletu. Měl vás ráda, jste úžasní!!