Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-26-

Krásné páteční odpoledne!
Snad vás nejnovější část příběhu potěší ♥ Děkuju za kladné reakce, týkající se mého návratu, jste prostě naprosto úžasní!
Přiznávám, na komentáře moc nestíhám reagovat, ale věřte, že si je postupně všechny čtu =) Každého jednoho slůvka si nesmírně cením. Kdybyste něco potřebovali, napište mi sem do zpráv =)

DĚKUJU ZA VŠE! ♥

ENJOY IT =)

* * * * * * * * * * * * * * *

Neříkám, že udržet rovnováhu bylo lehké. Kdepak. Zavrávorala jsem, navíc se mi před očima celý svět nebezpečně energicky roztančil. Ale nakonec jsme to oba ustáli. Stalo se však něco naprosto nečekaného. Naše pozice změnily. Najednou jsem se já ocitla v té podřadné. Louis mě objímal kolem pasu a s rozvernými ohýnky v očích ke mně shlížel, rty mu křivil povýšený úsměšek.

„Copak nevíš," šeptla jsem naprosto bez dechu, „že mít přilepený ucho na dveřích je neslušný?"

Úsměv se mu rozšířil. „A padat svému šéfovi do náruče snad spadá do základů etikety?"

„Já ne-" začala jsem, ale přerušil mě. Nepatrně se sklonil k mému obličeji, tváří mu přelétl stěží postřehnutelný temný stín. Vnímala jsem horko, zvláštní energii, jež mezi našimi těly proudila. „Měl jsem jenom obavy. Proto jsem se rozhodl jít tě zkontrolovat."

Cosi se ve mně zatetelilo. Obavy o mě?

Další Louisova slova mě však vyvedla z omylu. „Nebyl jsem si jistej, jestli tě náhodou nezastavil nějakej novinář. Říkal jsem si, že v nějaký chodbě třeba panikaříš, plácáš páté přes deváté a ohrožuješ celou naši smlouvu."

Puf. A chvilka souznění byla pryč.

„Pusť mě," zavrčela jsem.

„Proč?"

„Pusť. Mě," odsekla jsem jednotlivá slova. „Nebo začnu křičet."

Cosi v mém hlasu jej donutilo poslechnout a udělat, oč jsem žádala.

Já husa hloupá! Fakt jsem ještě naivně věřila, že se v něm skrývá kus člověka? Copak jsem se nechala ošálit těmi chvilkovými falešnými záblesky emocí? Jemnosti? Uměl chodit ve společnosti. Uměl odhadnout reakce lidí. A bezpochyby na ně také uměl reagovat. O víc nešlo. Tvrdý neúprosný obchodník se vším všudy. A já... já pro něj přesně tohle představovala.

Obchod.

Jaképak hlubší city!

Obrátila jsem se k odchodu. Hodlala jsem se vmísit zpátky do té povýšené společnosti, mezi jedince, s nimiž jsem neměla společného ani tolik, co by se za nehet vešlo, a zbytek večera prostě jen... přečkat. Nemohla jsem se dočkat, až za mnou doma zapadnou dveře, já ze sebe budu moci shodit šaty, smýt líčení a vrátit se do vlastního obyčejného světa vystavěného na svobodě a vlídném slově.

„Charlotte, počkej," chytil mě Louis na poslední chvíli za ruku.

Semkla jsem víčka, rychle napočítala do pěti, abych se trochu uklidnila, a otočila se zpátky k němu. Neřekla jsem nic. Jen jsem vyčkávala.

Chvíli mě soustředěně studoval, vzápětí se nadechl a otevřel ústa, ovšem než stačil povědět, co má na srdci, byli jsme vyrušeni. Znovu. Osud nám zjevně nehodlal dopřát chvíli jen a pouze o nás dvou.

Doslova odnikud se vynořila vysoká přitažlivá blondýnka v úzkých pouzdrových šatech z červeného saténu a v ruce třímala mikrofon, jako by to byla nějaká vysoce nebezpečná zbraň. Za zády se jí držel malý baculatý kameraman, jenž si přístroj křečovitě nesl na rameni a každou chvilku mu oči v údivu zatěkaly po prostoru.

Louis ke mně zalétl pohledem. Mlčky jsem si upravila šaty a s nuceným úsměvem se mu zařadila po boku.

...

„Tak dobrou noc," pronesla jsem ostře, když limuzína přesně o půlnoci zastavila na ulici před mým domem. Vztáhla jsem ruku ke klice, připravena ani jednou na svého společníka nepohlédnout, ale než jsem ji stihla stisknout, ozval se cvakavý zvuk.

Louis nás zamkl.

S očima planoucíma hněvem jsem se po něm obrátila. „Co to má zase být? Přestaň se chovat jako trucovitý děcko a otevři ty zatracený dveře!" Přestávala jsem se pomalu ovládat. Celý večer na mě působil neskutečně a byl... byl neuvěřitelně těžký. Tenhle svět jsem neznala. Připadala jsem si jako akvarijní rybka mezi žraloky. Hodili mě do nádoby a víc se o mě nestarali. Jestli jsem měla přežít, musela jsem se za sebe postavit víc než kdykoli jindy.

„Tak poslyš," poposedl a konečně si dovolil projevit znepokojení, jež ho bezpochyby plně ovládalo. „Od toho incidentu s toaletami ses ke mně chovala naprosto nevhodným způsobem! Nemysli, že ti budu takový výstřelky tolerovat! Na něčem jsme se snad dohodli, ne? Máš předstírat mou přítelkyni. Což zahrnuje aspoň sem tam nějaký úsměv, vlídnost a podřízenost! Vše je pod mou kontrolou!"

„Nejsem tvůj majetek!" vyprskla jsem. „Děláš, jako by ses ke mně choval líp! Absolutně tě nezajímám!"

Oči mu potemněly a já zalitovala, že jsem nedržela jazyk za zuby.

„Máme smlouvu," opáčil nakonec ledovým tónem. „Jde o obchod."

Opět ta ostrá čepel v srdci. Co jsem si vůbec myslela? V duchu jsem se okřikla. Holka, neblázni. Nezapomínej, proč jsi do toho šla!

Než by mě stačily přemoci slzy rozhořčení, Louis se ke mně přesunul blíž. „Nechtěj to celý komplikovat, Charlotte..."

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE MOC OMLOUVÁM ♥ DĚKUJU ZA VAŠI PODPORU! ♥ MÁM VÁS RÁDA =)