Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-02-

Bože, JÁ VÁS ZBOŽŇUJU! Už jsem vám to někdy řekla? Děkuju za ty odzbrojující reakce u první části, nečekala jsem, že se opravdu nadchnete ♥ Jste skvělí! Snad vás další díly, potažmo celý děj, nezklamou...

Užijte si druhý díl!

* * * * * * * * * * * * * *

Jako bych se přenesla do úplně jiného světa.

Do té doby o šéfově kanceláři kolovala po firmě jen spousta mýtů a dohadů. On si totiž řadové zaměstnance do svého teritoria zas tak často nezval. Vždycky jsme byli pod jeho úroveň, sotva se objevil problém, vyslal svou asistentku, aby jej vyřídila. A čím horší přestupek, tím víc se v jeho sdělování vyžívala.

Toto uvědomění ve mně jen vyvolalo nenadálý nával paniky. Jestliže si mě osobně vyžádal, mohlo to znamenat pouze jediné.

Velký průšvih.

Nejradši bych se obrátila, vystřelila těmi dveřmi a vrátila se do vlastní skromné kanceláře, kde jsem měla klid, kde jsem si dělala svou práci a nikdo se o mě nezajímal.

Syčivě jsem do plic natáhla vzduch a vrátila se k prohlížení místnosti. Možná to byly poslední chvíle, které mi osud ve firmě vyměřil.

Ze všeho nejdřív mě upoutala protější stěna, dá-li se tomu tak říkat. Tvořilo ji totiž několik vysokých oken zasazených do kontrastních černých rámů. Z osmnáctého patra, v němž jsme se nacházeli, byl vidět snad celý Londýn. Úzký pruh řeky, jenž se vinul městem, Big Ben, Westminster, vlevo dokonce Tower Bridge.

Nebýt postavy, jež se znenadání vynořila zpoza luxusního paravánu v koutě místnosti, snad bych tam stála doteď, uchvácená scenérií, která se přede mnou otevírala.

Louis Tomlinson.

Můj nadřízený.

Znala jsem jej do oné chvíle jen a pouze z fotek, tudíž mě pohled do jeho chladné, přesto však velmi půvabné tváře překvapil. Snímky ani zdaleka nezachycovaly charisma, jež z něj vyzařovalo. Chápala jsem, jak se mu podařilo v sedmadvaceti dosáhnout takového úspěchu. Z rysů mu přímo čišelo odhodlání, schopnost přesvědčit a cítila jsem z něj též jakési ujištění, že dostane pokaždé to, po čem zatouží.

Ať by to bylo cokoli.

Vše na něm se zdálo perfektní. Přes gesta, mimiku až po vzhled. Módně sčesané kaštanové vlasy, chladné modré oči připomínající oceán před bouří, ústa stažená do tvrdé linky a široká ramena ve skvěle padnoucím obleku.

„Slečna Doylová?" Hlas, tak měkký a sametový, se vyloženě bil s dojmem, jímž působil. Věděla jsem, že zdání klame. Tento hlas byl ten samý, který minulý týden tak necitlivě a hrubě vyhodil Matta, našeho počítačového experta. Vlastně... Už bývalého experta.

„Prosím, posaďte se," ukázal do křesla před vysokým pracovním stolem a sám usedl do otočné židle zády k oknu. Přímo proti mně.

Nejistě jsem se zabořila do měkkého polstrování a sledovala, kterak Louis pokládá lokty na lesknoucí se desku a soustředěně si propletenými prsty podepírá bradu. Skoro se zdálo, jako... jako by mě studoval. Jako bych byla nějaký vzácný exponát, na němž může snadno vydělat.

Pevně jsem k sobě tiskla nohy, pohled upřený na ruce složené v klíně. Srdce mi splašeně bušilo, přes hukot krve, jež mi proudila celým tělem, jsem nic jiného vnímat nedokázala. Jak se mám zachovat, až mi oznámí vyhazov? Až na mě vychrlí spoustu obvinění, jimž se nedokážu bránit? Co potom?

„Jistě byste ráda věděla," prolomil konečně tíživé ticho, které nás obestíralo, „z jakého důvodu jsem si vás dal zavolat."

Rychle jsem přikývla, neschopná pohnout hlavou a se zbytkem cti se mu podívat do tváře.

„Víte, že je nezdvořilé neustále klopit pohled, když s vámi někdo mluví?" Jeho netrpělivost byla takřka hmatatelná, mohla jsem se jí dotknout stejně jako čehokoli jiného v místnosti.

„Omlouvám se," špitla jsem. Nic víc.

„Aha, chápu. Vaše chování jistě souvisí s tím, co se o mně ve firmě říká," pokračoval. „Jsem se vším moc dobře obeznámen."

„To těžko," proběhlo mi hlavou, ovšem nahlas jsem nic nepověděla. Poslušně jsem seděla, bez hnutí, a čekala, jakým směrem vyhodí výhybku mé existence. Vše nyní bylo na něm.

„Jistě po celé budově kolují fámy, že jsem tyran a despota, majetnický sobec, který hledí jen na vlastní zájmy a potřeby jeho zaměstnanců jej netíží."

Tehdy jsem tvář konečně zvedla.

Pobaveně se usmíval, jenže místo tepla mi nitro zaplavil ledový chlad. Takový výraz sliboval problémy. Nic jiného.

„Zčásti je to pravda," mluvil dál, jako by poskytoval interview jednomu z prestižních britských deníků. Zvrátil se do opěradla a ukazováčkem si přejel po rtech. „Jdu si tvrdě za svým a jsem zvyklý dosahovat svých cílů, nehledět na city jiných. Vše je o byznyse, slečno Doylová."

„Proč mi to říkáte?" zachrčela jsem.

Lehce naklonil hlavu. Vypadal překvapeně. Vzápětí se mu však na obličej opět vrátila ta tvrdá neprostupná maska vybudovaná z lhostejnosti. „Jak dlouho u nás už pracujete?"

Nechtěla jsem se s ním bavit. Toužila jsem odtamtud co nejdřív zmizet! „Už dva roky."

„Hm-mm," zamumlal. „Jste tu spokojená?"

* * * * * * * * * * * * * *

Komentář moc potěší, jste skvělí!
PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám =)