Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-24-

Mí milovaní čtenáři! Nová část je tady, yay! A je dost možné, že se teď nových dílů dočkáte častěji. Bohužel mě přemohly bacily a já po týdnech přecházení nachlazení ulehla. Necítím se nic moc, proto se předem omlouvám za případnou těžkopádnost mých slov.
Moc si vážím toho, že tu pořád jste. Ba co víc, je neskutečné, že >sledující< stále přibývají! Málo, ale přece! To je nádhera a já vám z celého srdce děkuju! Jste neskuteční. Jste úžasní!

Jste nejlepší ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Lena si jen z posledních sil držela na tváři křečovitý úsměv. Měla jsem dojem, že snad úplně ztuhla. Zkameněla. Kdesi hluboko ve mně se ozval ustrašený hlásek, jenž mě ponoukal, abych se k ní naklonila a zjistila základní životní funkce. Vážně jsem se o ni mohla začít bát!

Na druhou stranu ale... Přiznám, ovládal mě pocit ryzí spokojenosti. Konečně jsem se dokázala nad něco povznést. Konečně jsem projednou jen netrpěla skrytou urážku, ale hrdě se jí postavila.

„Oh, to je... je..." Žena zuřivě pomrkávala, ruce dokonce podél boků zatínala v pěst. „Skvělé. No, omluvte mě, musím se vrátit ke svému doprovodu." S tím se pomalu obrátila na patě, pohodila hlavou a krokem rychlejším, než se dalo považovat za normální, nám zmizela z dohledu.

Louis se usmál a obrátil si mě k sobě. „Charlotte! To bylo geniální!"

Naznačila jsem pukrle a široce se zazubila.

„To máš u mě," vzal mě znenadání za ruku a její hřbet galantně políbil. Jako by mi tím do těla vpustil elektrický výboj. Po zádech přeběhl mráz, žaludek se neklidně zkroutil. A cítila jsem, jak pod vrstvou luxusních líčidel červenám.

„Hraješ to dobře," zamumlala jsem tak tiše, aby nás nikdo nemohl slyšet. Přiznávám, možná jsem se podvědomě snažila rozptýlit onu rozpačitou atmosféru, jež nás obklopovala a za kterou mohla kombinace všeho, co se od včerejška událo. Snad bych se měla až podivovat nad tím, že jsem se doposud nezbláznila.

Místo odpovědi mou ruku jen stiskl a pak se rozhlédl kolem. „Takže jak jsme se dohodli. Drž se u mě a všechno bude v pořádku."

Mlčky jsem přikývla a zhluboka se nadechla. Pokoušela jsem se ignorovat sžíravý pocit zklamání, který naplňoval mou bytost. Bože, snad jsem nečekala, že mi vtiskne polibek i jinam než na hřbet ruky? Třeba... na rty? Kriste Pane! Copak z té hloupé a nesmyslné naivity nikdy nevyrostu?!

Na další rozebírání mých zmatených pocitů však už nebyl čas. Blížili se k nám totiž čtyři povýšeně vypadající kravaťáci, každý z nich v rukou svíral superchytrý telefon, a kdyby to šlo, pohledem nás sežehnou.

Nasucho jsem polkla a rychle si v duchu prolétla poznámky z Louisova osobního života, které jsem si dokázala vybavit. Ačkoli, mezi námi, jich nebylo tolik.

...

Následující hodina patřila mezi ty nejdelší v mém životě. Tomlinson mě představoval dalším a dalším lidem. Mužům, ženám. Svým obchodním partnerům, konkurentům, novinářům. Dávat si celou dobu pozor na jazyk mě neuvěřitelně vyčerpalo, proto jsem se společnosti omluvila, jakmile to jen trochu šlo, a utekla na toalety.

Vlastně za ten tlak, který mi bušil do spánků, nemohl jen kontrakt mezi mnou a mým šéfem. Celá ta akce působila honosně, možná až nabubřele. Původně jsem myslela, že půjde o nějakou charitativní činnost, možná ocenění jakési nadace, no nakonec náplní večera nebylo nic jiného než porovnávání a soupeření největších světových byznysmenů.

Došla jsem k porcelánovému umyvadlu a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. V očích se mi zračil úděs. Vypadala jsem neuvěřitelně vyplašeně. Kdybych mohla, vyplížím se odtamtud a zmizím. Ovšem to jsem nesměla udělat. Nejen kvůli penězům a té zpropadené smlouvě, ale nepřišlo mi to fér ani vůči Louisovi. Ať už byly jeho pohnutky jakékoli, počítal se mnou. Zahrnul mě do svého nelidského ďábelského plánu, měla jsem tudíž nějaké povinnosti.

Jasně. Loajalita na prvním místě.

„Oh, Charlotte," vynořila se mi za zády Lena.

Okamžitě ke mně zavanul pach problémů.

„Musím říct," postavila se vedle mě a elegantním pohybem si ústa přejela rudou rtěnkou, „že vám to s Louisem moc sluší. Jste sladký pár!"

Kývla jsem k ní a nasadila nekonfliktní úsměv.

„Jen škoda," pokračovala ve zkrášlování, tentokrát z malého zlatého psaníčka vytáhla řasenku, „že vás za chvíli odkopne jako použitý hadr."

S pozvednutým obočím jsem se k ní obrátila. „Jak prosím?"

* * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ, STEJNĚ JAKO TO, ŽE SE TŘEBA PŘIDÁTE KE MNĚ NA FACEBOOK --> NA SPECIÁLNÍ PROFIL VYTVOŘENÝ PRO ÚČELY WATTPADU =) ODKAZ NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH.
DÍKY ZA VŠE, MÁM VÁS MOC RÁDA!!!

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, skutečně nejsem ve své kůži... Děkuji za shovívavost! ♥