Obchod s city /1D ff/ DOKONČENO ✓

-12-

Nooo... Jelikož já moc ráda dělám druhým radost, řekla jsem si, že vám sem hodím další díl příběhu "OBCHOD S CITY", třeba někomu zvedne náladu =) Nějak se mi v poslední době nedaří v těch aspektech, na kterých mi záleží, nejsem zkrátka v tom správném rozpoložení, proto se omlouvám, že přidávám tak nárazově, že jsem ještě nenapsala další info k soutěži, že stále odkládám článek, který chci strašně moc napsat. Promiňte, prosím. Ale až se mi těch pár střepů zase zázrakem složí dohromady, vše napravím ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

„Dále!" houkla jsem, odhrnula si z tváře vlasy a narychlo se pokoušela dát trochu dohromady.

„Charlotte?"

Beth.

„Máš na mě chvilku?"

Mlčky jsem pokynula k jednomu z křesel stojících u stěny, shodila z ramen kabát a následně jej přehodila přes opěradlo své židle. Vše jsem dělala systematicky, jen abych se své přítelkyni nemusela podívat do tváře. Ze všech pórů jejího těla totiž sálala zvědavost, neutuchající potřeba se na „něco" zeptat. A já přesně věděla, čeho se onen dotaz bude týkat.

„Cos dělala s Tomlinsonem v tom výtahu?"

Ani mě nenechala posadit, otázka jí z úst vyšla dřív, než jsem počítala.

Podívala jsem se na ni s obočím jemně pozvednutým. „Co asi? Jela do práce."

Ušklíbla se. „Jasně, vtipné. Víš, jak to myslím!"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Není to trochu divné?" vyskočila na nohy a začala rázovat po místnosti. „Včera si tě zavolal do kanceláře a dneska spolu jedete v jednom výtahu! To on normálně nedělá."

„Nedělá?" rozhodla jsem se to zahrát na nechápavost. „Nejezdí výtahem? Počkej, chceš říct, že on každé ráno šlape do osmnáctého poschodí po svých?"

Měla jsem dojem, že mi Beth brzy skočí po krku. Ale víte co? Bavilo mě to. Bavilo mě držet ji v napětí a dráždit, za to, co se o mně už muselo šířit firmou, jsem si malé škádlení zasloužila. Přestože ona kvůli mně možná přijde o poslední zbytky nervů.

„Hele, já mluvím vážně!" štěkla. Vypadala jako trucující holčička, které maminka nechce koupit vyhlédnutou hračku. Ještě aby si vzteky dupla a je obrázek hotový. „Normálně si nezve do kanceláře řadové zaměstnance! A sorry, rozhodně s nimi nejezdí výtahem."

„Přece jsem ti to včera vysvětlila," pokrčila jsem rameny, držíc si klid z posledních sil. „Potřeboval někoho seřvat, a jelikož jsem za celé dva roky neměla ještě žádný problém, padla jeho volba na mě. A dneska prostě asi... meškal do práce, tak jako měl čekat, až milostivě dojedu sem, aby si mohl výtah zavolat znovu?" Nechala jsem svůj hlas prostoupit hořkostí, jelikož mi její podezřívavost lezla na nervy.

„Jasně!" odfrkla si. „Denně tu bývá už v šest a zrovna dneska, po vaší schůzce, přijede pozdě."

Čelist mi v údivu klesla. „Beth, nemyslíš si snad..."

Pozvedla jedno obočí.

„Nespali jsme spolu!"

Má kamarádka se uchechtla. „Jo, jasně..."

„Jasně!" Bránila jsem se až příliš vehementně, být na jejím místě, pravděpodobně též sobě samé nevěřím. „Jak tě vůbec něco takového napadlo?"

„A jak by mě to nenapadlo? Vždyť jste spolu přijeli do práce."

„Přestaň to pořád omílat!" položila jsem si ukazováčky na spánky a slabě stiskla, doufajíc, že se tak zbavím počínající migrény. „Copak si sedíš na uších?"

„Nemusíš být hned tak jedovatá," opáčila dotčeně. „Ale chápej! My Louise skoro nevidíme, drží mezi námi jakousi silnou zeď a najednou se to všechno změní! Ze dne na den. Tak se nediv, že si lidé vytvářejí různé konspirační teorie."

„Ale já snad nemusím být jejich součástí."

„Že ne? Naopak. Jsi žhavým tématem."

„Super," zhroutila jsem se do kancelářské židle a zavřela oči. No co, tohle mi aspoň připraví půdu pro přicházející odhalení. Třeba to pak kolegové, včetně Beth, vezmou lépe. Třeba se vyhnu zběsilé honičce s ostrými vidlemi.

„Takže až odejdeme na oběd," pokračovala jsem unaveně, „mám čekat, že za mnou budou chodit lidé z firmy a ptát se, jaká byla noc s Louisem?"

Bavila se. V očích jí svítilo, líce si v sobě nesly takřka neznatelný nádech červené. „A jaká teda byla?"

Hodila jsem po ní propisku, ovšem se smíchem se mé střele vyhnula. „Zmlkni."

„Ale no tak," popošla ke stolu, opřela se o něj a vyzývavě na mě pohlédla. „Své nejlepší kamarádce to přece říct můžeš."

„Není. Co." Syčela jsem jako vzteklý had, dala bych vše za to, aby konečně odešla.

„Char!" protáhla trucovitě. „Tak dostanu z tebe něco?"

„Už jsem ti to řekla stokrát," pohlédla jsem na ni unaveně, „Beth, nemám nic, s čím bych se ti mohla svěřit! Včera mi Louis opravdu vynadal, vlastně jsem ani pořádně nepochopila z jakého důvodu. Asi si jen potřeboval na někom vybít zlost. A dneska ráno prostě zaúřadovala náhoda. Nestihla jsem přijít dřív, jak mám ve zvyku, a zřejmě se někde zapomněl i on. Tak jsme se spolu svezli výtahem. Toť vše."

Nevěřila mi. Poznala jsem to z výrazu, jenž se jí usadil ve tváři. Ovšem projednou už nic nekomentovala.

„No," zamlaskala a opět se napřímila v zádech. „Takže drbu století se od tebe nedočkám, jdu se vrátit ke své nudné práci." K dotvoření dramatického efektu ještě protočila panenky a strašně ublíženě si povzdechla, snad aby probudila mé svědomí. Ale to se jí nepodařilo.

„To bys asi měla," obdařila jsem ji sladkým úsměvem.

Beth stáhla rty do vzteklé linky.

„Pf," odfrkla si, pohodila vlasy a s hrdě napřímenými rameny se z mé kanceláře konečně odporoučela. Byla dotčená, uražená. Čemuž jsem se vlastně příliš nedivila, ale víc ode mě zkrátka očekávat nemohla. Ráda bych jí vyklopila všechna tajemství, jež se ve mně od včerejška nahromadila, ovšem to jsem nesměla.

Nedělala jsem to pro sebe.

* * * * * * * * * * * * * *

Mám vás ráda ♥ KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ;o)

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)