Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

1. Příčná ulice 93★

Bezmračná obloha. Paprsky slunce se nepříjemně odráží od vytrín kouzelnických obchodů.

Nemůžu uvěřit, že je to naposled, co si sem jdu nakoupit školní knihy a vybavení.

Je to jako včera, kdy jsem si šla k Ollivanderovi koupit svou hůlku. Rozbila jsem mu skoro celý obchod, než našel tu pravou hůlku pro mě.
Pamatuji si jeho hlas: „Bukové dřevo, dvanáct palců, ocasní žíně jednorožce. To bude ona."

Tehdy jsem neměla ani tušení, jak moc se koupí hůlky zavazuju. Celých šest let ji nosím u sebe. Schovávám ji pouze, když jsem doma. V mudlovském světě není moc obvyklé, aby sedmnáctiletá dívka nosila u sebe broušený klacík.

U Krucánků a kaňourů jsem si nakoupila učebnice pro sedmý ročník. Je to o mnoho lehčí, když máte pouze předměty, které si zvolíte pro své povolání, než abyste museli chodit na tucet dalších, co vám k ničemu nejsou.

Musela jsem si jít dokoupit přísady do lektvarů, protože mi začínají docházet dřímalky a myší ocásky.

Zastavila jsem se i na skok u pana Coopera na nejlepším cheesecaku v celé Británii.

A nakonec si to mé kroky zamířily do obchodu nesoucí číslo devadesát tři.

Kratochvilné kouzelnické kejkle byly postavené, když mi bylo devět let a neměla jsem ani ponětí, že jsem čarodějka.

Když jsem poprvé spatřila výlohy tohoto krámku, přišlo mi to tak nádherné. Veškeré kouzelné předměty a záškolácké zákusky byly pro mě zcela nové, nepředstavitelné.

Když jsem měla ve čtvrtém ročníku napsat esej o našem kouzelnickém vzoru, vzpomněla jsem si na ten pocit, jak jsem tu tehdy stála.

Freda jsem bohužel nikdy neměla šanci poznat, znám pouze jeho tragickou smrt.

Vstopím do prosklených dveří a mé ušní bubínky rázem pohltí křik nadšených studentů.

Brodit se mezi malými čaroději není zrovna jednoduché, ale brzo spatřím tu zrzavou cupřinu blízko před sebou.

Byl zaujatý do rozhovoru s malými dětmi, nechtěla jsem rušit.

Mou pozornost upoutala skříňka s malými lahvičkami. Lahvička ve tvaru srdce obsahuje tekutinu růžovou jako láska sama.

Ač jsem neznala důvod, něco mě na té lahvičce přitahovalo. Snad ta vůně. Mořská voda.

„A hele! Paní bystrozorka Watersová si prohlíží nápoje lásky? To je mi překvapení," uslyším za sebou hlas posměšný hlásek.

Leknutím upustím lahvičku.

„Reparo!" namíří svou hůlku na střepy.

„Vylekal si mě," zamračím se.

„To jsem chtěl. Strašíš mi tu zákazníky," lehce se usměje.

„Taky tě ráda vidím," řeknu a zastrčím si za ucho neposedný pramínek hnědých vlasů.

„Přemýšlela si o mé nabídce? Není lehké stát se bystrozorkou. Když je vedoucím bystrozorů Harry, chce pod ním pracovat každý."

„Nevěříš snad, že to zvládnu?" bodne mě u srdce.

„To jsem neřekl. Jen bych měla uvažovat i o jistotě. Zvážila jsi to, že bys sem po škole nastoupila?" mluví vážně.

„Přemýšlela jsem. Chtěla bych tu pracovat, jen si nejdřív musím dodělat školu a zkusím štěstí na ministerstvu."

„Harry taky nemá poslední ročník a stal se bystrozorem."

„Ale já nejsem Harry Potter, já jsem Skyler Watersová," mírně zvednu hlas.

Nechtěla jsem na George zakřičet. Nemám ale ráda, když vtipkuje o vážné věci.

„Promiň...asi bych už měl jít. Jen ti mám říct, že na Vánoce tě čekáme u nás. Máma by tě ráda zase viděla," podívá se s jiskřičkami v jeho hnědých očí.

„Přijedu ráda."

„Dobře," usmál se a odešel.

„Dobře," šepla jsem za jeho zády.

Nápoj lásky jsem si nekoupila, nemám ani, komu ho dát.

Koupila jsem pár dávivých dortíčků, hořečnatých hrudek a nakonec jeden Peruánský instantní zatmívací prášek.

Nemám nijak v úmyslu ty zákusky jíst. Nechodím za školu, ale v našem ročníku se pár takových studentů najde, kteří by se rádi chopil příležitosti a utekli z hodin.

Když se začne stmívat, opustím Příčnou ulici vchodem Děravého kotle.

Do prvního září zbývá ještě pět dní a já už se teď nemůžu dočkat, až zase všechny uvidím. A taky až s Lucy budeme objevovat tajné chodby Bradavic.

George mi kdysi vyprávěl o plánku, který ukazoval celé Bradavice. Bylo by úžasné jeden takový mít.

Bohužel existuje právě jeden a ten v pátém ročníku dostal Harry. Ve spojení s neviditelným pláštěm musí ten plánek být poklad.

Upřímně bych si s oběma věcmi uměla poradit, ale bohužel nemám ani plánek, ani plášť. Tajné chodby a zkratky znám však nazpaměť.

Nikdy jsem sice nepodnikala boje o život, zato dobrodružství podle George jsem se snažila vyhledávat v Bradavicích na každém kroku.

„Ahoj tati!" zavolám, když přijdu domů.

Bydlím jenom s otcem. Svou matku už jsem sedm let neviděla. Chybí mi ani víc, než já ji. Stejně jsem jí už odpustila.

„Ahoj Avery, máš všechny ty...věci?" zeptá se.

„Jo mám."

Stále mu dělá problém pojmenovávat kouzelnické vybavení pravými jmény, protože mu vše připomíná skutečnost, že ho kouzelnická hůlka připravila o manželku a matku jeho dcery.

„To je dobře. Kufr a koště jsem ti donesl do pokoje," řekne a ukáže na dveře mého pokoje.

Přes léto jsem musela svůj Zameták i s kufrem uklidit na půdu. Prý kvůli tomu, aby to neviděli mí kamarádi z mudlovského světa. Nebyl to ovšem pravý důvod. Už jen proto, že já kamarády v mudlovském světě nemám. Nikdy jsem neměla.

„Děkuji. Tak já se jdu...zabalit," pokusím se o úsměv.

„Jo, jen běž."

S tátou jsem si nikdy moc nerozuměla a po mámině odchodu už vůbec ne.

Vím ale, že ho mám hrozně moc ráda a lepšího tátu bych nikde nenašla.

🙈💜