Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

34. Obnovení Řádu★

Uplyne už měsíc od té doby, co jsme si s Georgem řekli ano. Ten čas ale letí. Mé bříško je pořád větší a každým dnem už čekám, až půjdou děťátka na svět.

Většinu času ležím v posteli nebo chodím na procházky. Chození je uvolňující. Dnes ale musím zůstat v obchodě a prodávat. George musel nutně odejít zařídit si něco do Prasinek. Nechtěla jsem tu být sama, ale vím, že se mi brzo vrátí.

Obchod je neustále plný. Malí kouzelníci si na poslední chvíli chtějí nakoupit pár žertovných předmětů před začátkem nového školního roku.

Konečně nastane polední pauza. Potřebuji odpočinek. Těhotenství je namáhavé. Po pár minutách se ozve zvonek ode dveří. Každou chvílí už očekávám George. Že by tu byl už teď?

„Lásko? Jsi to ty?" zavolám nahlas, aby mě slyšel.

Nikdo se neozve. Znejistím. Stále ale slyším blížící se kroky. To není George, ten by se ozval.

Zezadu jednoho z regálů vyjde muž v otrhaném plášti. Vypadá opravdu ohavně. Polekám se.

„Máme teď polední pauzu. Nakupovat se smí, až opět otevřeme," pokusím se o milý tón. Mé srdce cítím až v krku. Na sucho polknu.

„Nejsem tu, abych nakupoval to vaše harampádí. Chci mluvit s tvým manželem!" zvýší svůj hluboký hlas a vycení své hnusné žluté zuby.

„Není tu," oznámím vyděšeně. Co po něm může chtít?

„Tak mu vyřiď, že jeho starý kamarád Rookwood se vrací a i se svou armádou," přijde blíž. Mám strach.

„R-r-rook-wood?" vykoktám ze sebe.

„Správně. A pokud nepřijde i s tou svou bandou, tak jeho milovaná skončí stejně jako jeho bratr. Rozuměla si?" přiblíží se až moc blízko. Cítím na své tváří jeho páchnoucí dech.

Nic neříkám. Nejsem schopna mluvit. Zapomněla jsem všechna slova.

„Pověz mu o mně, nebo bude zle," pohladí mě svou špinavou dlaní po tváři a opustí obchod.

Skácím se k zemi. Najednou je vše v mlze a já upadám do prázdnoty. Nic si nepamatuji.

Zachvíli se opět ozve zvonek u dveří. George vejde dovnitř. Jakmile mě však spatří, rozeběhne se s doběhne až ke mně.

„Co se děje? Jsi v pořádku?" zeptá se, ale já pořád nejsem schopná slova. Jak mu to mám říct? Vždyť se vrátil jeho nepřítel. To ho zlomí.

„Pojedeme do nemocnice!" prohlásí se rychle a začne se stavět na nohy. Zastavím ho.

„Ne! Do nemocnice ne, jsem v pořádku. Zatím..." zlomí se mi hlas a pevně ho stisknu v objetí.

„O čem tu mluvíš? Nic se ti nestane," začne mě uklidňovat. To ale ještě nic netuší.

„Do obchodu přišel Rookwood. Argustus Rookwood," řeknu mu nakonec. Slzy v mých očí se derou ven.

„Ten Argustus Rookwood?" znejistí. Moc dobře si uvědomuje, o koho jde. A já to vím taky. Všichni ví, co je Rookwood zač a co provedl.

Jen přikývnu. Nevím, co jiného říct.

„Co chtěl!" zeptá se naštvaně.
Spíš to zní jako rozkaz, než otázka.

„Vybudoval armádu. Chce vás vidět. Tebe, Harryho a tak, jinak si mě prý opět najde..." zlomí se mi hlas. Nechtěla jsem to říct, ale jde i o můj život a život mých dětí.

„Kde je?" zakřičí. Hněv je na něm poznat, je celý rudý vztekem.

„Nikam nepůjdeš, já tě tam jít nenechám. Nesmíš mě tu nechat. Ne teď," prosím. Co když se něco stane?

„Musím tam jít. Zabil mi bratra. Musím Freda pomstít," rozhodne se. Nejde mu to rozmluvit.

„Ne, to ne. Nemůžeš tam jít, to by byla sebevražda. Fred by to nechtěl," pronesu se slzami v očích. Určitě by nechtěl, aby se George vydal na smrt kvůli pomstě.

„Ale já nenechám ohrožovat tebe a děti," podívá se mi do očí.

„Jdeme do Doupěte. Půjde to i jinak, nemůžete jít bojovat. Takhle to nefunguje," pláču. Vždy jsou alespoň dvě možnosti.

„Ve válkách to takhle chodí a tohle válka je," řekne rozhodnutě.

Přemístíme se do Doupěte. Celou cestu se mu snažím tohle rozhodnutí rozmlouvit, ale marně. Úplně se pomátl. Myslí jen na pomstu svého dvojčete. Jakoby nic jiného neexistovalo.

Vejdeme do obývacího pokoje. Celá rodina Weasleyových zde spokojeně sedí a všichni popíjejí odpolední šálek horké čokolády.

„Rookwood se vrátil," pronese George. Nikdo nic neřekne.

Paní Weasleyová upustí šálek s čokoládou na podlahu. Za normálních okolností by se okamžitě dala do uklízení a začala se omlouvat, že je nešika. Teď tam ale stojí neschopná slova.

Člověk, který chladnokrevně zabil jejího syna a pokusil se zabít i další, že se vrátil?

„Co ještě chce?" zeptá se Ron. Je to vlastně poprvé, co ho vidím s výrazem, že mu téma hovoru není ukradené.

„Vzbudoval armádu. Chce se vrátit," vysvětlím všem smutným tichým hlasem.

„Tak jdeme dát dohromady Řád!" zavelí Ron.

Netuším, o jaký řád jde, ale s jistotou vím, že mě do boje nepustí.

„Co budeme dělat?" zeptám se svého manžela. Chci vědět, co se děje.

„Ukryju tě do bezpečí," řekne okamžitě George a chytne mě za ruku.

„Ne, chci vám pomoct," namítnu. Vím, že odmítne.

„Nehodlám to riskovat. Něco vymyslím," řekne a odtáhne mě stranou.

V Doupěti se objeví pár dalších lidí. Nikoho z nich neznám, ale ostatní se s nimi hned pustí do plánování boje.

Po chvíli se objeví i Lucy s Michaelem a za nimi Josh, Susan a Elis. Co se tu děje?

„Co tu děláte?" zeptám se překvapeně a zároveň smutně, že se nedrží od všeho raději dál.

„Jdeme bojovat!" řekne Michael odhodlaně.

„Ne, něco se vám stane," zaprotestuji, ale mé názory nikdo nebere vážně. Vždyť jich se ten boj netýká.

„Neboj se, nic se nám nestane. Jsme mnohem silnější, než oni," snaží se mě utěšit má nejlepší přítelkyně.

„Musíš odsud pryč!" usoudí Josh. Má o mě strach, to je od něj hezké.

„Já nemůžu. Chci tu být s vámi a pomáhat," pronesu. Nemůžu čekat stranou, když jdou všichni bojovat.

„Georgi! Vše je zařízeno, souhlasí. Odveď ji odsud!" přikáže Lucy. Kam mě má odvést? Nechci pryč.

George mě popadne za rameno a odvlekne pryč z chatrče. Prosím, abych tu mohla zůstat. Nemůžu odejít. Všechni jsou tady. Nechci pryč. Prosím. To nejde. Musím tu zůstat.

Umlčí mě polibkem. Nejsem klidná, ale přestala jsem aspoň křičet.

Už jsem ticho a nic neříkám.

Přemístí nás.