Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

35. Pravda je občas složitá★

Objevíme se v centru Londýna. Ta okolní vůně je snadno rozpoznatelná. Nikde jinde na světě to nevoní stejně, jak tady.

„Kde to jsme?" zeptám se. Nedochází mi, proč nás jsem přenesl, když v Doupěti zrovna plánují bitvu.

„Podívej se za sebe," odpoví a podívá se za mě.

Otočím se a uvidím dům. Můj starý dům. Dům, ve kterém jsem vyrůstala.

„Proč jsme tady?" zeptám se uraženě. Vím, co řekne. Odpověď je jasná. Nechci od něj. Chci být s ním. Bojovat.

„Jedině tady můžeš být v bezpečí. Před ním. Zůstaneš tu a já si pro tebe přijdu," řekne a pohladí hřbet mé ruky.

„Ne. Já tě nechci opustit. Chci být s vámi," v očích se mi začínají rojit slzy. Nebudu nevědomky sedět a čekat. Už vůbec ne tady.

„Ne. Je rozhodnuto. Půjdeš ke svým rodičům. Až bude po všem, vrátím se," usměje se a setře mé slzy.

„Slibuješ, že se vrátíš?" podívám se mu do očí. Má v nich strach. Poznám to.

„Slibuju," usměje se a naposled mě políbí. Poslední pohled a pak už jen zmizí v nedohlednu. A já v té opuštěné ulici zůstanu sama.

Neboj, on se vrátí!

Dojdu na práh mého bývalého domova. Přiložím prst na zvonek. Je tam mé jméno! Opravdu jsem to nečekala.

Vzpomínám na poslední návštěvu a chce se mi znovu brečet.

Nakonec přece jen zazvoním a počkán, než se dveře otevřou. Stojí tam moje matka. Nevím, co mám dělat! Ona nejspíš ano.

Vtáhne mě rychle dovnitř a ujistí se, že venku nikdo není. Nikdo mě nesledoval.

Pevně mě obejme.

„Jsi v pořádku," začne brečet radostí. Nechápu, co se děje. Dřív mě nechtěla ani vidět a teď mě objímá, jakoby nic.

„Co se stalo?" nechápavě se zeptám své matky. Její chování mi přijde podivné.

„Prý ti někdo vyhrožoval smrtí. Povídala mi o tom tvá kamarádka," odpoví mi rychle.

Zrovna tuhle část vím, to mi neřekla nic nového. Chci vědět, proč se tak ochranářsky chová. Celých sedm let se neozvala, tak proč je teď nejstarostlivější máma?
Do chodby přiběhne zadýchaný táta. Zůstane však stát opodál. Zřejmě také vzpomíná na naše poslední setkání na tomto místě. Z vlasů mu stékají kapky vody, pravděpodobně jsem ho vyrušila od jeho odpolední sprchy.

„Ahoj Sky, rád tě vidím," pozdraví. Hledám v jeho pozdravu alespoň nějaký náznak emocí. Trochu mě šokuje, jakým tónem mě pozdravil. Nevím, co si o tom mám myslet.

„Ahoj," polknu.

Překvapí mě. Ač se dům změnil sebevíc, můj pokoj zůstal nedotčený, stejný, jako když jsem odjela. Myslela jsem, že ten pokoj přestaví na tátovu pracovnu nebo šatnu mé matky. Ale ani pracovna, ani šatna tu nejsou.

Peřina na posteli je zmuchlaná na kraji postele. Skříně otevřené dokořán, jako když jsem z nich tahala oblečení s sebou do Bradavic. A mé fotografie stále visí přišpendlené na nástěnce. Fotografie.

Strhnu pohyblivou černobílou fotografii, na které objímám George. Pořídila nám ji Ginny před dvěma lety na Vánoce. Byl to nádherný večer.

Přeložím fotografii a schovám si ji do kapsy. Chci mít aspoň pocit, že je tu se mnou. Možná jsem dětinská, ale já mám o ně opravdu strach.