Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

23. Doupě plné lásky★

„Tak tedy....půjdeme?" zeptá se George nejistým tónem.

„Ehm...jasně," vykopnu ze sebe a pokusím se o co největší úsměv. Obrátím svůj pohled od Lucy zpět k němu.

„Jsi v pohodě?" ujistí se.

„Jo, úplně. Teda ne. Možná mě trochu sebral ten odchod z Bradavic," zalžu. Vím, že pokud nedostane vysvětlení, tak to být nenechá, a pravdu se mi vysvětlovat moc nechce.

„Aha, to přejde," snaží se mě povzbudit. Moc to nepomáhá.

„Snad," povzdychnu si.

„Tak mi dej kufr, vezmu ho," natáhne ruku k mému kufru, ale já ho přes ni praštím.

„Můj kufr. Jestli ale chceš pomoc, tak zmenši tu klec a možná tě nechám nést své kostě," zamračím se. Nikdo mi nebude pomáhat s kufrem.

„Nebylo by lepší zmenšit i to koště?" zeptá se a vytáhne hůlku.

„Ani omylem. Mé koště se zmenšovat nebude," hodím po něm vražedným pohledem.

„Dobře, zmenším jen tu klec," zasměje se nad mým chováním.

„Čím vlastně pojedeme?" zeptám se před nádražím, kde si uvědomím, že George má zakázáno řídit auto pana Weasleyho.

„Táta zaparkoval kousek odsud, na rohu čtyřicáté páté s Pancrasskou ulicí," oznámí mi.

(Právě tu sedím s velkou mapou Londýna a hledám nejbližší parkoviště u nádraží King's Cross, a protože nejsem odborník na mapy, tak kdybyste to chtěli hledat a nenašli, tak se nedivte, protože se v mapách fakt nevyznám. Vážně doufám, že tu není nikdo, kdo by to chtěl hledat😅)

„Dobře," přikývnu a společně s ním se vydám na nedaleké mudlovské parkoviště.

„Dobrý den, pane Weasley," pozdravím.

„Nebuď tak formální, říkej mi Arthure. Připadám si pak starý," usměje se.

„Vy přece nejste starý," usměji se.

„Jsi tam milá," pohladí mě po tváři.

Naložím své věci do auta pana Weasleyho, tedy Arthura, a posadím se na jedno ze zadních sedadel.

Celou cestu si přehrávám v hlavě nacvičený scénář s Georgem, co mu chci říct.

Doupě je nádherné jako vždy. Když jsem sem jela poprvé, tak jsem upřímně čekala nějaký palác.

No jo, rozmazlená holka z velkoměsta.

Ale takhle se mi dům Weasleyových líbí mnohem víc. Je útulnější.
Vyzařuje z něj ta láska paní Weasleyové, kterou svým dětem dává.

Nebyl to sice první dům kouzelnické rodiny, který jsem viděla, ale byl zcela jistě nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla. To zní dost ironicky, když si uvědomíte, že Doupě vypadá jako dřevěná hlodavci prožraná zřícenina.

Vystoupím z auta. Popadnu svůj kufr a rozběhnu se přivítat s paní Weasleyovou, protože po ní se mi asi stýská nejvíc.

„Zdravím, paní Weasleyová," zastavím se na prahu kuchyně, protože přiběhnout až k ní by mohlo působit nezdvořile.

„Sky, drahoušku, jak se ti daří?" zeptá se a dojde mne obejmout. Nejlepší objetí na světě.

„Teď už dobře," usměji se.

Přivítám se ještě s Ginny a Hermionou, ostatní pobíhají někde venku. Ani mi to upřímně nevadí, nemám ráda velká přivítání.

„Nezapomněla si na něco?" promluví ke mně Hermiona.

„Na co?" podivím se.

„Slíbilas, že pokud do Vánoc Hollyheadské harpyje nikoho nenajdou, půjdeš na kvalifikační trénink," osvětlí mi.

„Jo, to si pamatuju, ale..." snažím se vymyslet vhodnou výmluvu.

„Žádný ale!" prohlásí okamžitě Ginny. „Nesmíš tu šanci zahodit. Kdybych nedostala práci v Denním Věštci, hraju za ně taky, ale odstoupila jsem. To ty udělat nesmíš," propaluje mě pohledem.

„Dobře, tak já tam půjdu, ale není jisté, že mě vezmou," řeknu nejistě. Stále doufám, že mi ani nedají příležitost něco ukázat.

„Po prázdninách to máš domluvený, budou na tebe čekat ve famfrpálové hale," usměje se Hermiona.

„Jak...?" zastavím se.

„Pořád jsem ministryně kouzel i přes to, co Rita píše, takže...to bychom měli," tleskne a odejde pomáhat.

Několikrát se zeptám paní Weasleyové, zda nepotřebuje s něčím pomoct, ale vždy se jen mile usměje a pronese: „Kdepak, drahoušku, já to zvládnu."

Trochu si tady připadám neschopná. Všichni kolem něco dělají a já se prakticky nechám jen obskakovat. I když nedobrovolně.

Nakonec pomůžu Hermioně a Ginny nachystat stůl na večeři. Lepší, než nic.

Vánoce u Weasleyových jsou úplně jiné, než jaké si pamatuju z mého dětství v mudlovském světě. Jsou kouzelnější.

Ozdobami tady nikdo nešetří, právě naopak.
Večer před Božím hodem má být hlavně o lásce, co drží rodinu pohromadě. I když do téhle rodiny nepatřím, jsem šťastná společně s nimi.

Večeře je přímo vynikající. Neznám lepší kuchařku, než paní Weasleyovou.

„Bylo to výborné, Molly," pochválí jídlo Harry.

„Taky myslím," přidá se Hermiona a nakonec přitakáme i my ostatní.

„Ale, drahouškové, to přece nic nebylo," začervená se a všechny nás obdaří svým srdečným úsměvem. Tak láskyplný úsměv. Weasleyovi museli mít krásné dětství.

„Bude ti vadit můj pokoj?" zeptá se George poté, co vše ze stolu uklidíme a já se posadím na pohovku v obyváku.

„Ehm....ne, asi ne," vykoktám.

Netuším, co jiného říct. Předtím jsem vždy spala v bývalém pokoji Percyho, který se tu vždy staví jen na večeři a pak odejde. Jeho pokoj je volný i dnes.

„Dobře, tak pojď," mávne rukou, abych ho následovala.

„To už jdeme spát?" zarazím se.

„Ne, ale za deset vteřin se ozve hlas mamky a pronese, že je ideální čas jít na kutě a toho bychom měli využít. Šest. Pět. Čtyři. Tři. Dva. Jedna..." odpočítá.

„To je ale hodin. Ideální čas jít na kutě, toho bychom měli využít," z kuchyně se ozve hlas paní Weasleyové, která právě nechá nádobí, aby se samo umylo díky kouzelné formuli.

Zasměji se a následuju George po schodech nahoru.

„Vítej v mém starém pokoji," ukáže do místnosti, kterou osvětluje jen malé světélko.

„Nádhera," usměji se a vstoupím.

„Zas tolik předstírat nemusíš," zasměje se a zavře za námi dveře.

„Já nic nehraji, mně se tu vážně líbí," přiznám po pravdě.

„Moje postel je tahle a ty asi budeš spát na...na jeho posteli," zlomí se mu hlas s pohledem na prázdnou postel, která kdysi patřila jeho bratrovi.

„Klidně budu spát na zemi," usměji se, abych odlehčila vážnost situace. Vím, jak je to pro něj těžký.

„Ne, to je dobrý. Fred by byl rád. Vždycky chtěl, aby v jeho posteli spala nějaká hezká holka, co má ráda naše žerty."
Zasměji se, ale hned přestanu. Není to zrovna nejvhodnější chvíle pro smích. Nikdy nevím, kdy přestat. A tohle je jeden z těch horších případů.