Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

30. Krásná jarní procházka★

„Měli by se to dozvědět," pronese George.

Paní Weasleyová byla ze zprávy o vnoučatech unesená. „Tři vnoučata v jednom roce. To je úžasné," radovala se.
Ve všem tom zmatku jsem zapomněla, že Hermiona též čeká malé weasleyátko, ale na ni už to začíná být hodně vidět.
Jediný, kdo není z dvojčátek rád byl Ron, protože se začala komplikovat situace s obchodem.

„Je to moje věc. A je by to stejně nazajímalo,“ prohlásím naštvaně. Do tohohle mi mluvit nebude.

„To nemůžeš vědět,“ pokrčí rameny.

„Když zjistili, že jsem čarodějka, zavrhli mě. Co myslíš, že udělají, až zjistí, že v mém „zkaženém“ druhu hodlám pokračovat?“ zeptám se ho.

„I tak mají právo to vědět,“ nenechá se od toho odradit.

„Nepotřebuju slyšet, jak příšerná dcera jsem. A pokud sis to neuvědomil, v mudlovském světě nejsem plnoletá," rozbrečím se a uteču z obchodu.

Nevím, jestli je chyba na mé straně. Už desetkrát jsem mu řekla, že o mých rodičích se bavit nebudeme. A pořád to vytahuje.

Sednu si na okraj kašny v dolní části Příčné ulice. Z krku si sundám náhrdelník s delfínem.

„Monty vždy připlave, vyskočí, sbaví tě všech problémů i trápení a odnese je s sebou zpět do hlubin oceánů," vyprávěla mi maminka vždy, když mi bylo smutno. Příběh o delfínovi Montym.
Svýma dětskýma očima jsem sledovala model delfína z keramické hlíny.
Věděla jsem, že je delfín šedý, ale stejně jsem si představovala, že je Monty modrý, aby byl v modré vodě skrytý před ostatními tvory.

Při té vzpomínce se dát do breku.

„Nechtěl jsem se tě dotknout, ale tak jako tak by se to měli dozvědět,“ uslyším za sebou známý hlas.

„Přece kvůli nim chceš dát svým dětem mudlovský občanství," dořekne.

„Není to kvůli mým rodičům, ale protože chci, aby měli mudlovské občanství," odpovím, ale můj pohled pořád směřuje ke stříbrnému delfínovi.

„A já na to přistoupil, i když tím ztratím možnost být v jejich rodném listu," posmutní.

„Neztratíš. Já tam tvé jméno dopíšu,“ řeknu a utřu své slzy.

„To není totéž. Ale souhlasil jsem s tím, protože tě miluju. A ty bys jim to měla říct,“ začne hrát na mé city. Je pravda, že to k němu není fér. Chtěla jsem ale, aby mé děti měli víc možností.

„Svou matku jsem skoro osm let neviděla. To mám jako přijít do toho domu a říct: ‚Ahoj mami, ráda tě zase vidím. Když už jsme se tu sešli, mám pro vás novinku. Čekám dvojčata. A víte, co je zábavný? Je to kouzelník a já nejsem ani plnoletá, takže budu svobodná matka, ale můj přítel mi slíbil, že se mnou zůstane, no není to skvělý? Budete příbuzní dalších kouzelníků.' Už vidím, jak mi radostí skáčou kolem krku,“ vyprsknu. To bylo hnusný.

„Promiň,“ dořeknu.

„A kdybych tě požádal, vzala by sis mě?“ zeptá se mě.

Otočím se k němu. Proč mění témá.

„Cože?!“ nechápu.

„Kdybych se tě zeptal, jestli si mě vezmeš, řekla by si ano?“ zopakuje.

„Ty to nechápeš, mně o svatbu nejde. Já jen vím, že kdybych za nimi šla, odmítnou mě a mně bude jen hůř,“ zlomí se mi hlas.

„Já jsem se neptal, jak jsem to pochopil, ale jestli by sis mě vzala,“ znovu mi větu zopakuje.