Nápoj lásky /George Weasley/ DOKONČENO!

32. Kmotr★

Jedno malé weasleyátko je konečně na světě. Malá Rose je neuvěřitelně roztomilá. Malé zrzavé vlásky ji začínají růst na hlavičce. Roztomilá jako její maminka. Taky bych chtěla holčičku. Alespoň jednu.

V Doupěti vrcholí přípravy na svatbu. Na mojí svatbu. U Merlina, já se opravdu vdávám. Všechno jde tak rychle.

Trvám na svatbě o prázdninách, aby mohla přijet Lucy i ostatní. Bez její společnosti bych se nikdy nevdala. Je pro mě jako sestra.

Největším překvapením je ale to, že mé pozvání přijal i Josh. To jsem vážně nečekala. Opravdu chce přijet s ostatními.

Vše musí být dokonalé, alespoň podle paní Weasleyové. Všechny přípravy si vzala na starost. George je její poslední dítě, které ještě nevešlo do manželství. Je to prý vyjímečná svatba.

Chtěla jsem typickou mudlovskou svatbu, ale ostatní nás tlačí do Merlinova sňatku. Mrzí mě, že nedostanu svou pohádkovou svatbu na zámku, ale nakonec usoudím, že nemusí být všechno podle mých představ.

Nakonec s Georgem vymyslíme lehký kompromis, aby byly spokojeny všechny strany.

Budeme mít svatbu na louce a bude podobná té v mudlovském světě. Místo odávajícího tam bude stát pan Weasley a oddá nás Merlinovým sňatkem. S tím už všichni souhlasí. Možná se Merlinova sňatku trochu bojím, nesmím to dát na sobě znát. Je to přece v kouzelnickém světě běžná věc.

Merlinův svazek je ve skutečnosti neporušitelný slib prováděný na svatbách. Slibuješ lásku a věrnost. Proto jsou kouzelnická manželství narozdíl od mudlovských trvalá. Nejde se rozvést ani podvádět, jinak tě čeká smrtka s kosou a Merlinův hněv. A toho se přesně děsím. Mudlové se pořád rozvádí. A i když se to špatně přiznává, pořád jsem z časti mudla.

Dnes odpoledne by měla dorazit Lucy a Michael. Zbytek mých spolužáků přijede až zítra ráno před svatbou společně s ostatními hosty. Mrzí mě, že nemohl přijet i James z famfrpálového týmu. Měla jsem ho docela ráda, i když jsme si věčně šli po krku.

Paní Weasleyová celý den stojí u plotny. Mnoho z nás jí sice pomoc nabídne, ale všechny nás odmítne a vždy prohlásí, že je ráda, ale chce to udělat sama. Měla by trochu zpomalit. George si bere jen mě, ne britskou královnu. Ta už je zadaná, mimochodem.

Odpoledne už celá nadšená sedím v obývacím pokoji na pohovce. Vyčkávám na příchod Lucy. Půl roku jsem ji neviděla. To bylo vyčerpávající.

Konečně přijela.
Nemůžu moc běhat. Nasadím to největší tempo, co umím, a okamžitě ji dojdu obejmout. Přes mé větší bříško to je trochu složitější.

Michael se na mě podívá zaraženým výrazem. Najednou si to uvědomím. On ani ostatní o tom neví. Lucy jim to zřejmě neřekla. Miluju to, jak umí udržet tajemství. Já bych to asi nezvládla.

„Tos nepřibrala, že ne?" zeptá se mě s překvapeným výrazem.

„Nech ji! S těma dětma si já budu jednou hrát," zajásá Lucy a udeří Michaela do hrudi.

„Proč si mi nic neřekla?" zeptá se zaraženě Michael Lucy. Připadá si, že mu nikdo nevěří.

„Neptal si se," pokrčí rameny a znovu mě obejme.
Chce namítnout, že na tohle by se asi jen tak nezeptal, ale nakonec mlčí.

Povídáme si dlouho. O konci roku v Bradavicích. O famfrpále. O zkouškách OVCE. A o všem, co je v jejich životech nového.

„Nebelvír stejně vyhrál famrfálový pohár a já jsem zařídila, aby na pohár napsali i tvé jméno, i když s McGonagallovou to nebylo zrovna dvakrát jednoduchè," usměje se na mě Lucy.

Upřímně si myslím, že tohle bylo zbytečné. Vážím si ale toho, co pro mě udělala.

„Ale školní pohár nám ukradl Zmijozel, protože jsme udělali menší přestupek vůči školnímu řádu a McGonagallová nás připravila o třista padesát bodů," přizná Michael naštvaně.

Připadá mi, že mi na nich něco nesedí. Spojené ruce.

„Kdy si mi chtěla říct o vás dvou?" zeptám se jí.

„Nevěděla jsem....máš teď moc starostí-svatba, miminka, rodiče. Chtěla jsem počkat na vhodnější dobu," přizná s kleslým hlasem. To je roztomilý, že má o mě strach.

„Tuhle informaci bych ještě unesla," zasměji se a poté opět syknu bolestí.

Někdy mám pocit, že se v tom bříšku ti dva perou. Rozhodně to bude alespoň jeden kluk, zamyslím se nad silou kopnutí.

Dnešní odpoledne proběhne v klidu a pokoji. Vše už je na zítřejší slavnost připraveno. Paní Weasleyová je nadšená sama ze sebe.

Ráno se probudím a vedle mě spokojeně oddychuje Lucy. Spaly jsme obě v Georgeově starém pokoji. Budu potřebovat pomoc s přípravou.

Mé šaty visí na ramínku ve skříni. Před oblečením se však nejdřív chci najíst. Nemějte mi to za zlé, ale já jím za tři.

Probudím svou kamarádku. Není zrovna nadšená z brzkého vstávání. Odejdeme na snídani.

Paní Weasleyová nám všem připraví čerstvé lívance s jahodami. Jsou vskutku vynikající. Je to ta nejúžasnější kuchařka a máma na světě.

„Jsi nervózní, drahoušku?" zeptá se mě.

„Jsem v pořádku, paní Weasleyová," odvětím s úsměvem.

„To je dobře. A nech už toho vykaní, jsme přece rodina," usměje se.

Jediné, co ještě zbývá, je se převléct do šatů. Lucy si prý celou dobu v Bradavicích cvičila kouzelné formule na úpravu vlasů do svatebního účesu.

Vlasy mi sčeše na jednu stranu a upraví je do složitého copu. Nechápu, jak to dělají lidé bez kouzel.

„Mohla jsem se předvést víc," povzdechne.

„Ne, takhle je to dobrý. Na účesy si moc nepotrpím," usměji se.

„Teď pojď do šatů. Jsem na ně zvědavá," povzbudí mě Lucy.

Vklouznu opatrně do šatů s kopretinami. Nejsou to žádné honosné šaty, naopak. Vypadají prostě, ale mně se neuvěřitelně líbí. Možná by byly hezčí, kdyby mé bříško bylo menší, ale nevadí.

Když stojí před zrcadlem, někdo zaklepe. Lucy dojde otevřít.

Za dveřmi stojí mí přátelé. Susan. Elis. A dokonce i Josh.
Susan s Elis mě doběhnou obejmout a z mého bříška mají obrovskou radost. Aspoň někdo.

Nakonec se podívám na Joshe.
Holky pochopí, co právě chci, a nechají nás tam stát v pokoji osamotě.

„Takže budeš máma," pronese se zvláštním nic neříkajícím úšklebkem.

„Jo, je to trochu rychlý, ale ani bych neměnila," odpovím s pokrčenými rameny. Nevím, jak se mám chovat.

„Chtěl jsem tě poprosit o prominutí. Žárlím na George. Celých sedm let tě miluju, ale nikdy jsem nechtěl být víc, než nejlepší kamarád, a pak přijde on a vše zničí," posmutní.

„Tohle na něj nesváděj. On za to nemůže. Pro mě jsi byl vždycky kamarád a nikdy jsem to nechtěla měnit. Nevím, co jsem měla udělat jinak, abys tenkrát na mě nezačal ječet," podívám se na něj a zvednu obočí. Tato otázka mě provází celou dobu.

„Ty za nic nemůžeš. Já jen...byl jsem sobec. Proto ti chci říct, že jsem rád, že si vlastně nebereš mě. Nebyl bych dobrý manžel, ani otec," posmutní.

„Otec možná ne, ale děti budou potřebovat kmotra," usměji se a pohladím své bříško.

„To nebude Lucy?" zeptá se překvapeně.

„Jo, ale...děti budu mít dvě," zasměji se.

„Děkuji," oplatí mi úsměv.

„Není zač," obejmu ho.

„Tak pojď. Ať tvůj ženich nečeká," vezme mě za ruku a táhne pryč z pokoje.