PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

1/ PROČ ZASE JÁ?!

NEVLASTNÍM (skoro) ŽÁDNOU POSTAVU Z TOHOTO PŘÍBĚHU. VŠE PATŘÍ RICKU RIORDANOVI A J. K. ROWLINGOVÉ KROMĚ ZÁPLETKY

Užijete si příběh :D

Percyho pohled:
Jsem tááák moc šťastný! Sice mě všechno bolí a mám hlad, že bych snědli 200 modrých sušenek, ale to mi náladu nezkazí.

Jsem v táboře polokrevných, v mém druhém domově. A právě jdu na večeři, jinak bych doopravdy padl hladem.

Hned co jsem si sedl ke svému stolu, ke mně přicupital můj kamarád Grover: „Ahoj Percy, jak šel dneska trénink?" poplácal mě po zádech. Chtěl mě jenom naštvat, protože přesně ví, co se stalo.

A co se vlastně stalo? Bylo po dešti, takže všude bláto. Na tréninku jsem pomáhal jednomu nováčkovi. Byla to holka asi deset let, dcera Apollóna. Ukazoval jsem jí, jak se s mečem dělají výpady, nešlo jí to nějak unikátně dobře, ale řeknu vám, viděl jsem i horší. Kousek od nás se však cvičil jeden lukostřelec. Když měl napnutý šíp, stalo se velké množství událostí najednou. Chystal se vystřelit, ale někdo do něj vrazil a on ten šíp vypustil přímo na tu holčinu. Ta uskočila na mě a já upadl obličejem do bláta. Té holčině jsem aspoň posloužil jako dobrý tlumič, když na mě spadla.

„Nic zvláštního se nestalo," odbyl jsem ho. Grover se nad tím jen zašklebil, přisedl si ke mně a začal si se mnou povídat.

Po jídle, jsem se chtěl jít za Rachel. Poprosila mě totiž, abych jí našel pár mušlí pro její nový umělecký výtvor do jejího doupěte orákula tady v táboře. Klidně by poprosila najády, ale ty nemají rády, když si někdo vezme část jejich domova. Už jsem je měl v kapse připravené, ale ovšem, že se něco muselo stát, teda pokazit. Jen co jsem se k ní přiblížil oči jí zasvítili hadí zelení. Všichni táborníci utichli a okamžitě se podívali směrem k ní. Já si jen pomyslel: Jestli řekne ZASE nějaké proroctví ve kterém budu já, tak si už půjdu stěžovat na Olymp.
Orákulum začalo vyprávět.

„Hrdina, syn vody opět pomůže,
oheň, moudrost pomoc zmůže.
Jiný kouzelný svět poznáte,
temné nestvůry zažehnáte. "

To je vše? Zeptal jsem se v duchu. Rachel se zhroutila na zem a okamžitě u ní bylo pár táborníků, aby jí pomohlo. Já jsem na ní jen zíral s otevřenou pusou jako solný sloup. Ten první verš na mě totiž úplně křičel,
Hej ty! Myslel sis, že už máš volno? OMYL!

Cheiron se už taky vzpamatoval a řekl: „Vedoucí srubů se za pět minut sejdou v hlavni budově na poradě." A odešel. Já jsem se už konečně taky vzpamatoval. Rychle a nenápadně jsem proklouzl mezi tím davem co se tu shromáždil, rozhodl jsem se že si rychle půjdu protřídit myšlenky na pláž.

Celou cestu jsem si stále dokola a dokola to proroctví opakoval v hlavě. A jelikož jsem nedával vůbec pozor narazil jsem do stromu. Někdo za mnou chytil totální záchvat smíchu. Otočil jsem se a oddychl si, když jsem zjistil, že to je jen Annabeth. Zašklebil jsem se, rychle jsem k ní došel a objal ji. Ne ovšem jen tak, bylo to VÁŽNĚ silné objetí. Hned ji ten smích přešel a začala se osvobozovat z mého sevření. Po chvíli ji došlo, že jsem prostě silnější. Potichu a trochu i zoufale proto řekla: „Tak mě pusť, já už se smát nebudu."
„Určitě?" podíval jsem se na ní.
"Pokusím se."

I to mi stačilo, tak jsem ji pustil. Chvíli jsme šli mlčky, ale pak začala konverzaci: „Víš, to nové proroctví...," Podíval jsem se na ni „je skoro jasné, že tam půjdeš ty, myslím si, podle toho verše Oheň, moudrost pomoci může, že tam půjdu i já a Leo. Takže to tak hrozný nebude ne?"
„Hmm," odpověděl jsem „snad ne, ale co se myslí tím jiný kouzelný svět poznáte?"
„Já nevím" pokrčila rameny.
„Já taky ne" řekl někdo vedle mě.
Lekl jsem se jak něco, vedle sebe jsem uviděl Lea. „Fuj Leo, tohle už mi nedělej. Jak ses sem dostal tak potichu?"
Jen se usmál. „Kouzelník své triky neprozrazuje."
„Ale ty nejsi kouzelník, takže mluv," vložila se do toho Annabeth.
„Dobře, nazval jsem to tichošlápky. Tento MŮJ nový vynález jsou tyto boty," ukázal na černé, obyčejné, docela pěkné tenisky. „Vzhled navrhla Kalypsó a já vymyslel, jak to bude fungovat. Pracuje to na tom principu, že v těchto podráž...."
„Jo to je sice velice zajímavé, ale nudné takže...." přerušil jsem ho.
„Hele a mě to mimochodem docela zajímá" dodala Annabeth
„Docela?" zeptal se Leo.
„Ano DOCELA, slyšíš snad špatně?"
„Já slyším moc dobře, líp než ty"
„Takže se uklidníme...." vložil jsem se do toho.

Chtěli něco namítnout, ovšem já jsem řekl: „Neměli bychom už jít do hlavní budovy Annabeth? A Leo seženeš mi taky jedny ty boty?" oba dva se mi začali ihned věnovat.
„Dobře, ale budu potřebovat tvoji velikost a tvar nohy." řekl Leo.
„Jo, klidně" odpověděl jsem.
Vzal nějaká udělátka z kapes a z opasku, klekl si, sundal mi botu a třikrát něco změřil, čtyřikrát si něco zapsal a pětkrát něčím cvakl.
„Jako nemyslel jsem teď." zamručel jsem.
„Čím dřív tím líp," řekl.
„No dobře."
„A už neremcej."
To stejný u druhé nohy.
„Nestačilo by ti změřit jen jednu nohu?"
„To by jsi nevěřil kolik lidí má jednu nohu větší než druhou....tak, už mám hotovo."
Leo se zvedl. Vlastně mu to všechno trvalo asi jen dvě minuty, takže mě zas tolik neubylo. „A jakou chceš barvu?"
„Modrou," odpověděl jsem, ani jsem nad tím nepřemýšlel.
Annabeth na to jen znuděně zírala s rukama překříženýma na hrudi. "Jdeme teda?" podívala se na nás.
„Jo jdeme."
Všichni tři jsme se tedy vydali k hlavní budově.

924 slov