PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

15/ JSTE TU TROCHU DŘÍV...

Harryho pohled:

Na snídani jsem byl celkem unavený, protože jsem po dnešní noci nemohl spát. Leo se vrátil asi hodinu před budíkem, takže vypadal ještě hůř.

„Kde je vůbec ten drak teď?" zeptal se mě Ron.

„Nevím," odpověděl jsem.

„Já vím," řekla Hermiona, „skrz okno jsem viděla jak si venku volně pobíhá. Zahlédla jsem dokonce jak vyplivnul oheň na sníh kolem, který okamžitě roztál a on si tam pak odpočinul."

„On plive oheň?!" potichu vykřikl Ron.

Hermiona jen přikývla.

„To chci vidět!"

„Ne nechceš, nedělej kraviny."

„No dobře," ztichl Ron.

Musel jsem se tomu usmát. „Dneska se vlastně budeme všichni učit od Percyho Lea a Annabeth," vzpomněl jsem si.

Ron přikývl. „A proč nebudeš učit třeba ty? Zabil jsi přeci Voldemorta."

„Jo a umřel jsem při tom."

„Ale oživl jsi."

„Ale já bych ani nechtěl učit, nemám co učit. Co jsem slyšel, tak Percy bude učit boj a obranu, Annabeth taktiku a co máme dělat za různých situací. Leovi budeme pomáhat stavět obranu hradu, asi nějaké pasti a podobně. Já můžu maximálně lidi poplácat po zádech a říct ať jsou odvážní."

„Ale no tak," zachránil jsi celý svět.

„Oni taky, ale dvakrát."

„Ale jich bojovalo mnohokrát víc."

„Proti většímu nebezpečí."

„Ty jsi ale neměl na svou stranu nakloněné bohy."

„No, něco na tom asi bude, něco málo jo," usmál jsem se. Dojedl jsem svou snídani a vydal se s mými kamarády do nebelvírské společenské místnosti.

Když jsme si tam povídali, kolem nás se prořítil Leo, který běžel do ložnice. Po pár minutách běžel zpátky s rukami plnými nářadí a dalších udělátek. Neměl hábit, jen nějaké tričko, montérky s kšandami, na to hozenou koženou bundu a nějaký pásek na nářadí.

„Kam jdeš?" zeptal jsem se zmateně.

„Festus má trochu přehřáté obvody a musím zkontrolovat vodič, navíc je venku zima, měl bych prověřit jestli nenamrzá."

„Jo, aha," řekl jsem, i když polovinu z toho nechápu.

Mrknul na nás a odešel.

Leův pohled:

Sice jsem věděl, že nemají tušení, co jsem řekl, ale naštěstí se víc neptali.

Šel jsem za Festusem, který bohužel musel být venku, protože se nikam jinam nevešel. Až ho zkontroluju, jestli je v pořádku, začnu stavět pasti a obranu hradu.

Nějací žáci mi pak mají přijít na pomoc, takže to bude ještě zajímavé.

-----o týden později-----

Následující týden probíhal celkem podobně. Připravovali jsme se na boj, my jsme učili kouzelníky a oni nás, táborníci ještě nedorazili a vzduchem proplouvalo zvláštní napětí.

Jednoho večera, když jsem šel kolem zakázaného lesa, jsem z něho uslyšel podivné zvuky. Znělo to jako boj.

Zahodil jsem nářadí, co jsem měl v ruce a běžel do lesa. Spěchal jsem za těmi zvuky, až se přede mnou objevila dost zvláštní scénka.

Nico di Angelo bojoval s asi pěti temnými postavami, mám na mysli ty Shadowy. Okamžitě jsem mu běžel pomoct.

Jelikož jsem neměl žádnou zbraň, bojoval jsem ohněm.

„Proč jste tady?" zeptal jsem se jich.

Jeden z nich se ušklíbl. „Útočíme, jak můžeš vidět."

„Proč? Ještě není nov."

„Jo tak vy jste na to přišli, že chceme útočit za novu? No to nevadí, plány se stejně změnili."

„Jak změnili?"

„Armáda je na cestě, útočíme dneska."

„Cože? A proč nejste i vy s armádou, přišli jste nás snad varovat?"

„Ne to by nás ani nenapadlo. Kolem našeho úkrytu čmuchal tenhle kluk," ukázal na Nica, "tak ho máme za úkol zabít. Zatím se mu daří utíkat, už zabil asi dvacet Shadowů."

"A to jsem se ani nesnažil," zamumlal Nico.

„My tě zabijem a tuhle jiskřičku taky," ukázal na mě a všichni se vrhli znovu do boje.

„Mimochodem, co tu děláš Nico?" zeptal jsem se a uhnul se úderu Shadowa.

„Poděkuj Festusovi."

„Co? Proč?"

„Varuju tě, že ho po tomhle rozmontuju vlastnoručně do šrotu. "

„Co provedl?" zeptal jsem se a střelil jednoho Shadowa ohnivou koulí.

„Normálně jsem si šel zatrénovat do bitevní arény, ale přiběhl ke mně Festus, vzal mě do těch jeho pracek a letěl směrem sem. Když jsme byli tady nad tím lesem, tak mě pustil. Asi to bylo omylem, ale já mu to neodpustím."

„Vždyť jsem ho zavolal už před týdnem, nedal jsem mu pokyn, ať někoho vezme s sebou," zamyslel jsem se, "asi jsem někde udělal chybku."

„To si ze mě děláš-„

„Hele klid," přerušil jsem ho.

„Jak jako klid? Tvůj drak mě dlouhé hodiny nese přes oceán, tady mě pustí a já už týden hledám výstup z tohohle lesa!" s těmi slovy zabodl meč do poslední příšery.

„Chápu, že se zlobíš, ale nebylo to naschvál."

„Já tě zabiju Valdezi."

„Měl bys přestat všem vyhrožovat smrtí, docela mě děsíš."

„O to jde."

Nico si uklidil meč a šel směrem odkud jsem přišel.

„Hej počkej," doběhl jsem ho, „musím tě dovést k řediteli."

„Dobře."

„A jak si vůbec přežil takovou dobu v tomhle lese? Je tu strašně hodně moc nestvůr. "

„Není to tak těžký, stačí umět bojovat a přežívat."

Po chvíli jsme vyšli z lesa. Došli jsme do hradu. Musíme všem říct, co se stalo, aby věděli, že už sem míří armáda nestvůr.

Potkal jsem Percyho a Annabeth, jak jdou na večeři, tak jsem jim vysvětlil situaci.

„Cože?" vykřikla Annabeth, „měli tu být až za týden, nejsme připraveni."

„Jo, ale s tím už nic neuděláme."

„Za jak dlouho tady asi budou?" zeptala se Annabeth.

„Nevím, ale určitě ne za dlouho. Říkali, že už jsou na cestě."

„Dobře, Leo běž aktivovat obranu, my to zatím půjdem říct studentům a profesorům. Zrovna je večeře, takže to můžeme říct všem najednou."

„A co mám dělat já?" zeptal se Nico.

Annabeth se na něj podívala. „Měl bys se najíst, v tom lese jsi byl týden, nevypadáš dobře."

„Ale-" chtěl něco namítnout, ovšem Annabeth ho čapla za ruku a táhla ho do síňe.

942 slov