stars at midnight | martinus gunnarsen

Prolog

,,Dobré ráno, Anito, co je k snídani?" zeptala jsem se mě už známé sestřičky, která o mě pečuje už 4 roky, hned, co přišla do nemocničního pokoje.
,,Dobré, Teri. Hm, nic moc extra, jako vždycky. Chleba, sýr nebo máslo a šunka. Ještě ti donesu čaj a taky mám pro tebe pár nových knich a časopisů." mrkla na mě a odešla. Tác s jídlem jsem si položila na klín a již zmíněný chleba jsem si namazala již zmíněným sýrem. Vychutnávala jsem si chleba sousto po soustu, jako každé ráno. U toho jsem si projížděla instagram, abych zjistila co je nového a tak. Jako každé ráno jsem se musela podívat, jestli Marcus a Martinus nepřidali něco nového.
Nic.
Bohužel. Nejsem přímo fanynka, MMer, ale kluky jsem znala. Dřív, než mi našli rakovinu v ledvinách, jsem bydlela v Trofors. Bylo to mých šťastných 12 let. Bydlela jsem v malém domečku hned vedle nich. Vyrůstali jsme spolu a chtěli jsme spolu zůstat navždycky, jelikož jeden bez druhého jsme nedali ani ránu. Byla to prostě naše parta, my tři, nikdo jiný. Ale kvůli léčbě jsme se museli přestěhovat sem do Tromsø. Většinu času jsem v nemocnici, jelikož mě prý musí mít furt pod dohledem a domů chodim jen někdy. Ale doktor říkal, že jelikož se můj stav zlepšuje, tak že mi možná povolí jít domu i dýl jak na dva týdny, možná i na dýl jak měsíc, což by bylo skvěle! Mohla bych jít ven, mezi lidi, do školy... Třeba bych mohla jít i na koncert mých zmíněných dvou kamarádů. I když už nejsme v kontaktu, i když jsme se už 4 roky neviděli, stejně je mám oba ráda a ráda vzpomínám na ty časy, kdy mě měli rádi taky. Kdy jsme si hráli u mě na zahradě pod jabloněma, kdy jsme v létě skotačili v rybníku a když jsme v zimě bobovali na těch nejvyšších kopcích v Trofors. Když jsme společně jezdili na kole, když jsme hráli u nich na zahradě fotbal, když jsme zvonili na zvonky našim sousedům a sousedkám, kteří nám sice pak vyhubovali, ale nikdy to nemysleli vážně a stejně jsme pak za to schytali leda tak balíček mentolových bonbónů, které jsme si ukládali do našeho úkrytu v domku na stromě. Ach jo, to byly časy. Zlaté dětství. Podívala jsem se na fotku, kterou mám v rámečku na nočním stolku. Jsme na ní my tři, já, Marcus a Martinus. Každý držíme v ruce jednu rybu, kterou jsme sami ulovili a smějeme se. Vypadáme šťastně, myslím, že jsme i byli. Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou a dál jsem projížděla instagram. Nikdy jsem jednoho nepovyšovala nad druhého, oba jsem měla ráda stejně, ale poslední dobou zjišťuji, že možná pro jednoho z nich teď cítím jiné pocity než kdysi. Jsem momentálně ztracená ve svých pocitech, ale jedno vím jasně - Miluju Martinuse. Už jako malá jsem si s ním víc rozuměla. Škoda, že se to nikdy nedozví...
Za chvíli už vešla do pokoje Anita s dvěma knihama a časopisem.
,,Tak, tady to je. Jako zabít ptáčka, Poslední rodina v Anglii a Popcorn" podala mi knihy a časopis, na jehož titulní straně byli kluci. Knihy jsem dala bokem a hned jsem otevřela Popcorn. Anita si sedla na okraj postele a nakoukla do časopisu taky. Četla jsem řádky rychlosti světla a pak jsem se dozvěděla něco, na co jsem dlouho čekala.
,,Panebože" vyjekla jsem.
,,Co píšou?" zajímala se Anita.
,,Tromsø, budou mít tady koncert! Myslíš... Anit... Myslíš, že.. Že bych tam mohla? Mohla bych tam jít?" dívala jsem se na ni nadějně a Anita jen pokrčila rameny.
,,To záleží jen a jen na tvém zdravotním stavu. Ano, zlepšuje se to, ale bude tam špatný vzduch, může se ti zamotat hlava, můžeš spadnout, něco si udělat... Není to dobrý nápad, ale nebudeme to kreslit černě. Třeba ti to pan doktor dovolí." řekla a nadějně mě pohladila po ruce. Pak se zvedla a s úsměvem opustila pokoj.