stars at midnight | martinus gunnarsen

18. Kapitola // Zase Sama

Ráno jsem se probudila s úsměvem na rtech, než mi došlo co je dneska za den. Dneska Martinus odjíždí zpátky domů. Trochu jsem posmutněla a víc jsem se k němu přitulila. Martinus se jen zavrtěl, ale spal dál. Hladila jsem ho po vlasech, po tvářích, dávala jsem mu polibky po celém jeho obličeji, dokud je na jeho tváři neobjevil úsměv a ne probudil se. Pomalu otevřel oči a protřel si je. Jeho pohled ihned spadl na mě a já se na něj usmála.
,, Dobré ráno, lásko" řekla jsem mu a políbila jsem ho na čelo.
,, Dobré ráno, princezno" odvětil mi. Miluju, když mi říká princezno. Ale kdo mi bude tak říkat, až bude zase pryč? Není to fér.
Můj obličej zase ztratil úsměv a Martinus nasadil ustaraný výraz.
,, Copak se děje? " zeptal se a omotal mi ruce kolem pasu. Já jsem se k němu ještě víc natiskla, I když si myslím, že víc už to nešlo a podívala jsem se mu do očí.
,, Dneska odjíždíš zpátky do Trofors. Nechci aby jsi jel pryč, chci aby jsi tady byl se mnou" sklopila jsem hlavu a Martinus si povzdechl.
,, Broučku, já vím že chceš abych byl s tebou a věř mi, že já si to taky moc přeji, ale teď to prostě nejde. Je to moc daleko a nemůžu tady oxidovat tak dlouho. Ale neboj se, já ti slibuji, že jednou už budeme spolu a nic a nikdo nás nerozdělí. " polibil mě na rty, kterými následně pomalu pohl proti těm mým. Já jsem pohyb zopakovala a za pár chvil už jsme se libali a nevnímali jsme nic okolo nás. Martinus se vyhoupl nade mě a lokty se opřel tak, aby mě nezalehl. Jedna jeho ruka mi zajela pod tričko a ta druhá byla stále vedle moji hlavy, sloužící jako opora. Usmála jsem se do polibku a tím dala nějaký signál Martinusovi, že se mi to líbí. Proto za pár chvil už moje tričko leželo na zemi, stejně jako to jeho. Najednou se ve mě ale něco pohlo a já ztuhla. Nemohla jsem. Přestala jsem spolupracovat a jen doufala, že toho nechá.
Najednou jsem dostala strašný strach a obavy. Ve vnitř mě svíral zvláštní pocit. Martinus is toho naštěstí hned všiml a odtahl se ode mě.
,, Děje se něco? Udělal jsem něco špatně? Bolí tě něco? " začal se hned zajímat. Odvrátila jsem pohled jinam, nemohla jsem se mu podívat do očí. Zakroutila jsem hlavou a snažila jsem se potlačit slzy, které se mi draly do očí. Nevím, co se to se mnou děje.
,, Promiň, já... Ještě se necítím na.. Na to.. Promiň.. " řekla jsem a Martinus přikývl a sedl si vedle mě.
,, Samozřejmě to chápu. Do ničeho tě nebudu nutit a počkám si na tebe. Ve vztahu přece nejde jen o to." řekl Martinus a polibil mě do vlasů. Jsem ráda, že to bere takhle.

Později toho dne Martinus odjel zpátky do Trofors. Už teď mi chybí jeho polibky, objetí, hlas... Všechno. Nevím, jak bez něj vydržím, ale nic jiného mi nezbývá. Nemoc je sice stabilizována a nějaké větší riziko mi nehrozí, do nemocnice se už pravděpodobně nevrátím a prakticky už můžu dělat všechno jako normální člověk, ale máma s tátou to nemůžou pochopit. Nikam mě nechtějí pouštět, nikam nesmím jít sama, do školy mě vozí táta a že školy mě vyzvedává máma, nesmím chodit do kroužků a ani se psem na procházku. Na jednu stranu je chápu, mají o mě strach, ale tady už není důvod. Jsem už úplně normální a zdravá. Rodiče také uvažovali o stěhování, ale ještě neví kam. Líbilo by se jim Oslo, ale tam mě nikdo ani za nic nedostane. Nechce se mi od Martinuse bydlet ještě dál.