stars at midnight | martinus gunnarsen

1.kapitola // "Výsledky zas tak špatné nejsou"

,,Ne. Absolutně ne. Teri, ty jsi před chvíli dodělala chemoterapie a už chceš někam jít? Navíc, je to koncert. Bude tam plno lidí, špatný vzduch a nevím co všechno." zakroutil hlavou.
,,Ale výsledky má dobré už nějakou dobu" namítla Anita a podala mu moje papíry a výsledky. Pan doktor si nasadil brýle a zakýval souhlasně hlavou.
,,Vlastně... Ano. Ty výsledky zas tak špatné nejsou. Ale nemůžeš tam jít sama" řekl doktor.
,,Někdo by musel jít s tebou. Někdo, kdo moc dobře zná tvůj zdravotní stav a ví jak na tom jsi." zkřížil ruce na prsou. Vtom se ozvala máma.
,,Já s ní můžu jít, nedělá mi to problém. Co vy na to?" rozhlédla se máma po ordinaci. Doktor dělal, že přemýšlí, ale já už jsem věděla, že mám vyhráno. Po pár minutách pokýval hlavou.
,,Tak dobře. Ale je to jen výjimečné, nezvykej si" nařídil mi a já jsem pak z ordinace vyšla celá šťastná na pokoj.
.
.
.
Martinus

,,Ne! Špatně, špatně, špatně... Všechno je špatně! Martinusi, nauč se ten text nebo s tím můžete seknout rovnou!" začal mi nadávat jeden z našich manažerů, přičemž ukazoval na tóny, které jsem zazpíval špatně.
,,Zpíváš jakoby tahali kočku za ocas. Vzpamatuj se chlape. Nevím, čím to je, ale vždycky se tak chováš jenom před koncerty. To jsi tak nervózní nebo co?" zakroutil nechápavě hlavou. Není to nervozitou. Vždycky, když máme koncert, tak doufám, že se tam ukáže Teri. Ano, už jsou to 4 roky, ale já jsem na ni nikdy nezapomněl, na rozdíl od Marcuse. Ale co když zapomněla ona na mě?
Myslel jsem si, že na ni zapomenu, ale nejde to. Nemůžu.
,,Tak, zkusíme to znova. Marzinusi připrav se.. Tři... Čtyři" začal jsem zpívat první slova písničky One flight away. Opravdu jsem se soustředil, jak nejvíc to šlo. Představoval jsem si, že to zpívám pro moji princeznu, která je určitě ode mě hodně daleko. Uklidňoval jsem se tím, že je jenom jeden let ode mě. Kupodivu to pomáhalo.
Příští týden máme mít koncert v Tromsø. Ještě nikdy jsme tam nekoncertovali, takže je tady malinkatá šance, že tam Terinka bude. Ani nevíš jak  teď vypadá, ty kryple. Říkalo mi moje podvědomí furt dokola. Někdy mám pocit, že jsem blázen. Možná, že jsem. Ale myslím, že to ještě dokážu ovládat.
,,Tak jo, dobrý. Pro dnešek je to všechno" řekl manažer a já si oddechl. Zkouška je konečně za náma, teď půjdeme na hotel a za dvě hodiny budeme mít rozhovor. Jo, program máme nabitý. S Marcusem jsme si pobrali naše věci a společně s tátou jsme sedli do auta, které nás mělo odvést na hotel.
.
.
.
,,Martinusi?" A už je to tu zase. Řeklo si moje podvědomí a já se otočil na tátu.
,,Ano tati?"
,,Mohli by jsme si promluvit, jako chlap s chlapem?" řekl táta a ani nečekal na odpověď a odvedl mě na balkon, tak, aby nás Marcus neslyšel. Stejně hrál nějakou hru na PlayStationu.
,,Martinusi..." povzdechl si táta.
,,Vždycky jsi byl takový, ale v pubertě se tvoje chování ještě zhoršilo. Nevěnuješ se tomu, nesoustředíš se, volali mi i ze školy, že v hodinách nedaváš pozor a furt jenom čumíš do blba. Takže se tě zeptám na rovinu... Je v tom holka?" podíval se na mě upřímně a já na něj vytřeštil oči.
,,Ho-holka? Ne... Holka ne." ujistil jsem ho. Ty tak kecáš, Gunnarsene. Ozvalo se opět moje podvědomí. A opět mělo pravdu. Táta vždycky pozná, když s Marcusem lžeme. A tak to bylo i teď.
,,Martinusi, mě to můžeš říct. Jsem tvůj otec, pomůžu ti. Vím, jaké to je, být zamilovaný." řekl, ale já jsem mlčel. S tímhle by mi stejně nemohl. Jediné, co si v životě přeji je, abych někdy mohl moji malou princeznu znova mačkat v mé náruči a aby si mě pamatovala. Nic víc, nic míň. Chci prostě být s ní, ať už je kdekoliv.
,,Tak dobře, jak myslíš. Nemusíš o tom mluvit, když nechceš. Ale kdyby něco, tak jsem tady pro tebe." poplácal mě táta po rameni a odešel. Zůstal jsem tam sám. Díval jsem se na nebe, jak se po obloze prohání mraky jako stádo kudrnatých, bílých beránků. Jak se sluneční paprsky odrážejí od oken domů. Jak okolo létají ptáci a prozpěvují si. Jen moje princezna je bůh ví kde.