stars at midnight | martinus gunnarsen

2. kapitola // "Moje naděje se rozplynuly jako pára nad hrncem"

Teri

Jako každý večer jsem si čistila zuby v umývárně a chystala jsem se ke spánku. Z ničeho nic se mi nějak zatočila hlava. Naštěstí jsem se stihla zachytit o umyvadla. Zavřela jsem oči a zhluboka jsem dýchala. Začaly mě bolet záda v oblasti ledvin. Bylo to, jako by do mě někdo zabodl tisíce nožů. Přes tu příšernou bolest jsem už nedokázala stát na nohou, tak jsem se svezla po stěně umývárny. Pomalu jsem přestávala vnímat, už jsem jen slyšela tlumené zvuky a pak hlas, který křičí o pomoc sestry. Pak už si nic nepamatuju.
.
.
.
Píp...píp...píp

Vzbudilo mě pravidelné pípání přístroje. Po dlouhé době jsem v sobě měla zapojenou hadičku a měla jsem nemocniční oblečení a ne moje pyžamo. Zmáčkla jsem čudlík na přivolání sestry a za chvíli už byla v pokoji Anita.
,,Holka tys nám dala," spráskla ruce a hned co mě viděla, tak mě objala.
,,Celé oddělení se modlilo, ať to přežiješ! Život ti visel opravdu na vlásku, odešla ti ledvina. Teď už máš v sobě jenom jednu. Byla plná metastází, které se sice nerozšiřovaly, ale očividně ledvině uškodily natolik, aby přestala fungovat. už je ti lip?" zeptala se mě a otevřela v pokoji okno.
,,Ehm.. Ano. A.. Budu moct jít na ten koncert?" zeptala jsem se s obavami, které se bohužel naplnily. Anita se na mě podívala lítostným pohledem.
,,Terinko, je mi to moc líto. Takhle tě nikam pustit nemůžeme a už vůbec ne na koncert." pohladila mě po ruce. Přikývla jsem a zadržovala jsem slzy, které se draly na povrch. Chtěla jsem Anit obejmout, aby neviděla mé slzy, ale už jsem to nevydržela. Rozplakala jsem se. Byla to asi jediná možnost jak se dostat k mým dvoum ztraceným kamarádům a já ji nevyužiju. To snad není pravda. Moje naděje že je ještě někdy uvidím se rázem rozplynuly jako pára nad hrncem.
,,Shhh, Terinko, neplakej. Můžeš je potkat někdy jindy, až ti bude líp. Vím, že ti na nich moc záleží. Jim na tobě určitě taky. A jestli je to vaše přátelství opravdové, vy si k sobě jednou cestu najdete." mrkla na mě a podala mi kapesníky.
,,Už neplač a odpočívej. Za chvíli za tebou zase přijdu" rozloučila se se mnou Anit a já jsem znova propukla v pláč. To ta moje zkurvená nemoc mi kazí život. Kdybych ji neměla, tak teď žiju šťastný život v Trofors. Co jsem komu udělala? Proč zrovna já? Osud mi to prostě nepřál. Vždycky, když si myslím, že by něco mohlo vyjít nebo když jsem šťastná, objeví se ta moje debilní rakovina a všechno zkazí. Už nejednou mi moje sny vzala přímo před očima. Po otočila jsem hlavu k oknu a zjistila jsem, že je noc, což mě docela překvapilo. Podívala jsem se na čas na mobilu, který ukazoval 00:23. Zavolala jsem Anit, aby mi odtáhla žaluzie. Musela jsem pozorovat hvězdy.

Martinus

Seděl jsem na hotelovém balkóně a upíjel jsem ze své sklenice pomerančového džusu. Bylo pozdě, půlnoc, a já jsem nemohl spát, tak jsem se díval na hvězdy. Nad rušným městečkem Tromsø jich sice nebyli vidět tolik jako z mého okna z pokoje v Trofors, ale věděl jsem, že to jsou ty stejné hvězdy. Vždycky, když je mi smutno, ať už kvůli Terince nebo protože mi chybí někdo jiný, uklidňuji se tím, že ležíme pod stejnými hvězdami. Však já si ji jednou najdu. Jednou ji budu zase držet v náručí jako když jsme byli malí. Když u sebe máte nějakého člověka, uvědomte si, co pro vás vlastně znamená, než bude pozdě. Já jsem si to uvědomil pozdě, až Terezka zmizela. A to je to nejhorší. Žít s pocitem, že jste ztratili člověka, kterého milujete a nevíte, jestli si vás ještě vůbec pamatuje.