stars at midnight | martinus gunnarsen

4. kapitola // "Žádný blud, ani představa"

Pohled Martinuse

Byla tam. Stála naproti mě a zkoumala mě svými světle modrými kukadly. Je to jen sen? Jsou to jen vidiny? Je to ta dívka, kterou jsem tak dlouho hledal a postrádal, nebo to jsou jen mé tužby a výplody fantazie? Ne. Žádný blud, ani představa. Je to ona. Ale co dělá tady?
,, Ahoj, Martinusi" Tiše na mě promluvila a mě se oči zalily slzami. Slzami štěstí.
,, Terezko" Vydechl jsem a prohlédl jsem si ji. Vypadá jinak, vyspěle. Je hubená, ale ne moc, je tak akorát. Vlasy, které dříve měla světle hnědé až blonďaté jí ztmavly do hněda, ale její oči mají stále stejnou pronikavou modrou barvu, jako oceán. Už jsem to nevydržel a objal jsem ji. Cítil jsem její specifickou vůni a tiskl jsem si ji na hruď, ona mi ochotně objetí opětovala. Uslyšel jsem vzlyky. Pláče. Ostatně, já taky, ale jenom trošku. Ani to nejde vidět, dokážu se ovládat.
,, Strašně ráda vás vidím " Odtáhla se a otočila se i na Marcuse, který ji také pevně objal.
"Tss, Marcusi, ne tak pevně. Mám tam jizvu po operaci" Řekla a Marcus stisk povolil, ale nepouštěl ji. Jen se jí tiše omluvil a pak se odtáhli.
,, Co tady vůbec děláš? A jak dlouho tady jsi? Proč jsi se odstěhovala? Co je ti? " Začali jsme jí s Marcusem podávat spoustu otázek.
,, Věnujte se ostatním, potom vám odpovím na všechno, co vás bude zajímat" Řekla a odešla si sednout zpátky na své místo. Chtěl už jsem mít všechno za sebou, aby jsem ji mohl mít znova v objetí. Věnovali jsme se ostatním pacientům asi dvě hodiny. Stejně jsem vždycky nenápadně mrkl po Terezce, abych zkontroloval, že tam furt je a chtěl jsem ji mít na očích. Pokaždé, když jsem se na ni podíval, se dívala na mě a usmála se, já jí vždy úsměv opětoval. Celou dobu jsem přemýšlel, co by mojí princezně mohlo být. Říkala, že má na zádech jizvu. Něco s páteří? Skolióza? Nebo snad něco s ledvinami? Nevím. Bojím se o ni, víc než kdykoliv jindy.
,, Martinusi, vnímej" Drcl do mě Marcus a já se vzpamatoval a podíval jsem se na malou, černošskou holčičku s kudrnatými vlásky a s hadičkou v nose, která stála přede mnou. Klekl jsem si k ní tak, abych jí viděl přímo do obličeje.
,, Ahoj, princezno" Usmál jsem se na ni.
,, Jakpak se jmenuješ? " Zeptal jsem se jí hezky, ale její maminka, která za ní stála, jen zakroutila hlavou.
,, Je moc stydlivá, s cizími nemluví. Jmenuje se Dianka" Pokýval jsem hlavou na starší paní a já jsem své zkoušení nevzdával. Byla strašně roztomilá. Držela v rukou medvídka a dívala se na mě.
,, To je ale krásný medvídek. Ten je tvůj? " Přikývla.
,, Já jsem kdysi taky jednoho měl, nosil jsem si ho všude sebou. Jmenoval se Bertík, má ten tvůj jméno? " Podívala se na medvídka a pak zpátky na mě.
,, Ne" Řekla tiše a usmála se.
,, Vymyslíš mu nějaké? " Zazářili jí očka a natáhla ke mě ručky s méďou.
,, Hm.. Je to holčička nebo chlapeček? " Zeptal jsem se Dianky. Ta si medvídka otočila k sobě a zamyslela se.
,, Holčička! " Řekla mi a usmála se.
,, Má červenou mašličku kolem krku, takže je to holčička " Řekla s úsměvem a podala mi medvídka.
,, Hm.. Bude to Tessie, co ty na to? " Tessie. Tak jsem říkal Terezce, když byla malá. Byla to její oblíbená přezdívka a mohl jsem jí tak říkat jenom já. Od všech ostatních tu přezdívku nesnášela, zatím co ode mě ji milovala.
,, Tessie! Malá Tessie" Pohoupala medvídka v náručí. Zasmál jsem se a Dianku jsem si vzal do náruče.
,, Malá Tessie je u malé Dianky v bezpečí, že ano? " Usmál jsem se na ni a Dianka přikývla. Její maminka nás vyfotila a já jsem dal Dianku zpátky na zem a ona odběhla za dětmi na kobereček, přičemž jim ukazovala medvídka. Pousmál jsem se. Podíval jsem se zase na Terezku, ale neviděl jsem ji tam, kde předtím seděla. Porozhlédl jsem se po místnosti, ale nikde nebyla. Šel jsem tedy za tátou, který seděl s jejími rodiči u stolu.
,, Tati, kde je Terezka?" Zeptal jsem se nervózně, přičemž jsem si pohrával s prsty na ruce.
,, Šla na pokoj, lehnout si. Udělalo se jí špatně" Řekl táta a já jsem jen němě přikývl a zůstal jsem tam stát a koukat se na Terezčinu mámu. Ta se zasmála.
,, Pokoj číslo 007 , možná bude spát, tak jí kdyžtak nebuď" Řekla a dál si povídala s mým tátou. Já jsem se radostně vydal k již zmiňovanému pokoji.