21. Kapitola // Odjezd

286 20 2
                                    

O tři měsíce později

Domov.

Co to vlastně je? Je to budova postavená z cihel a malty, nebo místo kde jsme vyrůstali? Kde se člověk cítí doma? Je to osoba či věc, místo nebo jen pocit? Cítím se doma u mámy v náručí nebo v bytě plném nábytku, kde se mi pohlazení nedostane? A jaký je rozdíl mezi domem a domovem?

Takové otázky jsem si kladla právě teď, když jsem stála před naším prázdným starým domem, který právě opouštíme. Vracíme se zpět do mojí rodné vesničky, do mého dětství, do domu, kde jsem vyrůstala. Do domu vedle těch praštěných, teď už skoro dospělých dvojčat.

Trochu mě deprimuje že opouštíme tohle místo, ale zároveň se těším zpátky do Trofors. I když jsem si tady za ty roky našla kamarády, dobré prostředí, zájmy, koníčky, možná i první lásku, stejně mám s tímto místem spojených více špatných než dobrých vzpomínek. Proto je možná dobře, že odjíždíme.

Věnovala jsem poslední pohled té prázdné stavbě s nápisem 'NA PRODEJ' a pak jsem i s Amy nasedla do auta a odjeli jsme. Cesta bude hodně dlouhá, ale vim že bude stát za to. Budu zase s ním, budu moct s ním trávit více času a budu zase doma.

Nemůžu se dočkat, až budu zase v jeho náručí. Každý den jsem si před spaním představovala, jaké by to bylo kdybychom bydleli zase blízko sebe, jak by jsme spolu chodili ven, jak by jsme spolu chodili do školy, jak bych chodila na jeho fotbalové zápasy.. Každý večer jsem si říkala, že to je nemožné. A teď?

Cesta ubíhala pomalu a nudně. Sledovala jsem krajinu zpoza okýnka a pomalu jsem začala klimbat. Příroda mě uklidňovala, narozdíl od rušných měst, a tak se stalo že jsem do půl hodinky usnula.

Vzbudila mě až mamka, když už jsme byli na místě. Dům byl nastěhovaný už den předem, kdy to táta jel všechno zařizovat, teď už stačí si to všechno uklidit a zabydlet se. Zabydlovaní pro mě a asi ani pro rodiče nebude nijak těžké, protože tady jsme prostě doma.

Vystoupila jsem z auta a se spící Amy v náručí jsem se vydala do domu. Všude byly krabice a nábytek byl olepený igelitem. Nedivila jsem se, dalo se to čekat. Šla jsem do mého starého pokoje, který až na pár zrnek prachu vypadal pořád stejně. Stejná fialová barva, stejná postel, stejné povlečení, stejná stěna s fotkami... Bylo to neuvěřitelné. Tak moc se mi po tom všem stýskalo.

Měla jsem chuť napsat Martinusovi a jít za ním, ale máma mi to zakázala. Prý teď na tohle budu mít spousty času a rodiče potřebuji pomoct doma. Chápu to a respektuji to. Jenom si prostě nemůžu pomoct, pořád na něj musím myslet a už bych ho chtěla mít u sebe. Přemluvila jsem proto mamku a rozhodla jsem se, že Martinuse překvapím.

Vzala jsem si mobil, sluchátka a jeho oblíbené sladkosti a vydala jsem se směrem k jejich domu. Cesta trvala maximálně pět minut, takže nechápu, k čemu mi ty sluchátka byly. Zazvonil jsem na zvonek a čekala, kdo mi otevře.

Když se mi poskytl pohled na Emmu, milé jsem se usmála a Emma mě radostně objala. Pustila mě dál a řekla, že Martinus je nahoře v pokoji. Poděkovala jsem a vydala jsem se nahoru k němu do pokoje.

Nenamáhala jsem se klepat a rovnou jsem vstoupila, což jsem ale asi dělat neměla. Vyrušila jsem Martinuse přímo uprostřed dění, pokud chápete, jak to myslím. Seděl na posteli, zády ke dveřím, takže by si ani nevšiml že jsem ho viděla, ale já hloupá jsem nahlas zavřela dveře. Vzápětí se dveře zase otevřely.

,, Mami, to není tak jak-" zarazil se uprostřed věty, když zjistil, že já jeho mamka ani zdaleka nejsem.
,, Ahoj, Martinusi" řekla jsem a ne snažila jsem se skrýt smích.

stars at midnight | martinus gunnarsenKde žijí příběhy. Začni objevovat