stars at midnight | martinus gunnarsen

5. kapitola // " Zařídím to. Udělám co bude v mých silách "

Když jsem pokoj našel, potichu jsem vešel dovnitř. Uviděl jsem Terezku, jak spokojeně oddechuje na posteli. V pokoji byla sama. Byla tam ještě jedna postel, ale byla prázdná. Sedl jsem si na židličku vedle postele a chytl jsem Terezku za její studenou ruku, kterou měla položenou na posteli. Byla tak roztomilá, když spala. Vlasy měla rozprostřené všude po polštáři, líčka měla narůžovělé a rty měla mírně pootevřené. Byla krásná. Pro mě to byla ta nejkrásnější dívka pod Sluncem. Miluju tu její krásnou, roztomilou tvářičku. Vlastně miluju všechno co se jí týče. Jsem do ní prostě úplný blázen a bojím se, že kdybych ji to řekl, hodně by ji to rozhodilo, přece jen jsme se několik let neviděli.
,, Stýskalo se mi po tobě" Řekl jsem, i když jsem věděl že spí.
,, Hodně jsem plakal když jsi odjela, myslel jsem si, že jsem něco provedl" Uchechtl jsem se.
,, Chyběla jsi mi. Byla jsi mojí součástí a najednou jsi byla pryč." Pokračoval jsem a cítil jsem, jak se mi ženou slzy do očí. Už nebul, kreténe. Chováš se jak malý...  Nadávalo mi moje svědomí.
,, Ranilo mě to, ale když jsem byl bez tebe, uvědomil jsem si, že jsem byl na tobě vlastně závislý "
Utřel jsem si do rukávu jednu neposednou slzu, co mi sjela po tváři.
,, Sakra" Musel jsem si protřít oči, jinak bych začal fakt brečet.
,, Mrzí mě to, nechtěla jsem aby ses cítil provinile. Nic jsem ti neřekla, aby jsi nebyl smutný že možná umřu... Taky jsi mi chyběl, ani nevíš jak moc. Oba jste mi chyběli. Když jsme u toho, kde je Marcus? " Probudila se. A slyšela všechno co jsem říkal. Díkybohu, že jsem z té své nevymáchané držky nevypustil to že ji miluju, to bych asi fakt nepřežil.
,, Je ještě s dětmi, ale já už jsem to nemohl vydržet. Musel jsem tě už vidět " Přesedl jsem si na okraj postele a objal jsem ji.
,, Co ti vůbec je, princezno? " Smutně jsem se jí podíval do očí a ona s povzdechem sklopila hlavu.
,, Rakovina ledvin... " Pronesla do ticha a mě se nahnaly další slzy do očí. Znova jsem jí objal a nechal jsem pár slz svézt se po mých tvářích přímo na její rameno.
,, To nemůže být pravda" Pošeptal jsem a nepouštěl ji.
,, Prostě to nejde" Nemohl jsem si připustit, že zrovna dívku, kterou miluju, zastihla tak příšerná nemoc. Nic to však neubralo na tom, jak moc jí miluju.
,, Bohužel, je to pravda... Mám jen jednu ledvinu, druhá mi odešla nedávno... Kvůli tomu nemůžu jít na váš koncert, bude tam moc lidí, blbě by se mi dýchalo a... " Zasekla se. Byla smutná, nechtěl jsem ji rozesmutnit. I když jsem byl sám smutný, protože nechci aby byla nemocná, tak jsem začal vymýšlet cokoliv, aby ji něco rozveselilo.
,, Možná... Bych se mohl domluvit s tátou a mohla by ses na nás dívat z backstage. " Popřemýšlel jsem.
,, To není tak lehké, musíme se domluvit s doktorem a musel by tam být někdo se mnou" Začala pochybovat.
,, Zařídím to. Udělám co bude v mých silách." Řekl jsem jí a znova jsem si jí přitáhl do náručí. Bože, jak moc mi tohle chybělo. Její objetí. Její specifická vůně. Její vlásky. Její oči. Ona celá mi chyběla a i když vím, že za pár dní odjíždím, nechci na to teď myslet a chci si představovat, že budeme spolu už navždy. To přece můžu, ne? Být tím naivním snílkem. Vždycky jsem věřil ve své sny, které se poté vyplnili. Tak proč by se tenhle vyplnit nemohl?