stars at midnight | martinus gunnarsen

11.Kapitola // "Prostě si nemůžu pomoct"

"Jsme tady zamčení"
"jop"
"my dva"
"jop"
"sami"
"naprosto"
Začali jsme se s Tinusem smát.
"Ten malý Hajzlík co si říká tvoje dvojče to určitě vymyslel." zkonstatovala jsem.
"Taky si myslím" řekl Tinus.
Seděli jsme na kraji pódia, těsně vedle sebe a povídali jsme si. Asi po půl hodině přišla Tinusovi zpráva. Nechtěl mi ji ukázat, ale usmál se, protočil očima a mobil zase schoval.
"Píše mi Mac. Prý nás nepustí, dokud.. Vlastně to je jedno" značně znervózněl.
"Dokud co?" zasmála jsem se.
"Niiic" Tinus zrudnul jako rak a poškrábal se na zátylku.
"Radši nic" dodal potichu a ruku dal zpátky vedle sebe. Chtěl ji dát vedle mé, ale netrefil se a tak se stalo, že dal svou ruku na tu mou, což mě značně znervóznělo. Ale ještě víc mě znervóznělo, že ji tam nechal. Po chvíli zrapného ticha vzal mou ruku do té své a propletl naše prsty. Cítila jsem jak se mi potí dlaně a do tváří se mi nahrňuje další červeň. Tak jsme tam tak seděli, drželi se za ruce a mlčeli.
"Teri?" ozval se najednou Tinus. Podívala jsem se mu zpříma do očí.
"No?"
"Promiň mi to, ale já musím" řekl a než jsem se stačila na cokoliv zeptat, jeho rty už byly nalepeny na těch mých. Byla jsem vskutku překvapená a proto jsem s nimi vůbec nic nedělala. Byl to můj první polibek a já vůbec netušila co mám dělat. Když se odtáhl, zírala jsem na něj jak na zjevení. Jeho výraz v obličeji byl smutný a vystrašený. Své rty jsem zvedla do mírného úsměvu a dala jsem mu ruku na tvář. Podívala jsem se mu do očí, kde momentálně tančily jiskričky radosti. Přisunuli jsme se k sobě blíž a opět jsme se dlouze políbili. Tentokrát mě vedl. Jemně svými rty pohnul proti těm mým a já jsem se pokusila pohyb zopakovat. A pak znova, a zase. Po nějaké době jsme se museli z nedostatku vzduchu odtáhnout. Najednou mě polila obrovská vlna štěstí, takže jsem padla Tinusovi kolem krku.
Objímal mě pevně a dlouze a já jsem byla tak šťastná. Nikdy jsem si nemyslela, že by se tohle mohlo stát.
,, Miluju tě " zašeptal, když jsme se odtáhli.
,, Taky tě miluju," pousmála jsem se, ale úsměv mi zase spadl.
,, ale tohle nejde. " posmutněla jsem a Martinus se na mě zmateně podíval.
,, Proč ne?" řekl smutně.
,, Bojím se. Vztahy na dálku fungují, ale třeba jen chvíli a pak už ti lidé o sobě ani nic neví. A já nechci aby to tak dopadlo. Navíc je na světě plno jiných dívek, které tě milují a zasloužily by si tě víc než já. Nechci jim všem zlomit srdce a taky nechci zlomit srdce nám, ale nevidím jinou možnost než.. že prostě spolu být nemůžeme.. "
Zvedla jsem se a odešla jsem k již otevřeným dveřím. Prošla jsem chodbou až ke vchodu a úplně jsem ignorovala Martinusovo volání. Vyšla jsem ven, nasedla jsem do prvního taxíku co jsem uviděla a odjela jsem bůh ví kam. Chtěla jsem prostě být chvíli sama.