Dech smrti

Učili nás bát se...

Vzpomínám si, že jsem měl strach. Strach. Takto bych mohl popsat svůj život v jednom slově. Od útlého věku nás učili bát se. Pamatuji si matku, jež si utrhovala jídlo od úst, abych já měl, co jíst. Přesto jsem hladověl a bál se. Jenže já přežil, zatímco její hnědé oči ztratily během jedné noci jiskru. Vybavuji si její dlouhé vlasy, které mi připomínaly teplý podzim a ve větru jí tančily kolem tváře. Cítím vůni mýdla, jakmile si představím momenty, kdy jsem se k ní přitulil a nechtěl pustit.

Po matčině smrti se mi navždy zapsalo do života další slovo. Sirotek. Následující měsíc mám jako v mlze. Probral jsem se až u dveří velkého domu. Mí náhradní rodiče mě vzali pod křídla a ukázali mi, že ani velký majetek není klíčem ke štěstí. Dopřávali mi všechno, co jsem nikdy nemohl mít. Když si vzpomenu na mou náhradní maminku, vidím kamennou tvář, pod kterou skrývala lásku, jež nikdy neuměla ukázat. Schovávala ji pod černobílou maskou. Když si vzpomenu na mého náhradního otce, vybaví se mi vůně cigaret a jakési whisky.

Rád bych začal vyprávět od chvíle, kdy jsem se vracel ze školy. Posadil jsem se k řece, touže, být jako ona. Řeka plynula svobodně dál, nikdo jí nic nezakazoval, nikdo jí nehnal na pochod smrti. Od hladiny se odrážely barvy duhy, měl jsem je rád. Voda připomínala mé oči. Zelená a hnědá. Natáhl jsem se k ní a nabral z ní kousek. Opláchl jsem si obličej špinavou vodou a jen na malý nepatrný moment, cítil jsem se svobodný. 

„Felixi?" ozvalo se odněkud.

„Ano, maminko?" odpověděl jsem a odvrátil svůj pohled od řeky.

„Domů!" přikázala mi a její hlas se ztratil kdesi v dáli.

Oprášil jsem si své nové kalhoty a klusem doběhl domů, kde na mne čekala malá Hedvika. V rukou svírala ošuntělý míč, který shodila na zem a odkopla ke mně. Zastavil jsem kopačák a poslal jí jej nazpět. Chvíli jsme si beze slov kopali, dokud nás neokřikla matka. Sestra se otočila na špičce nohy, přičemž se její blonďaté vlasy zatočily s ní. Blonďaté vlasy – šťastný nositel. Doběhl jsem za sestrou a vstoupil dovnitř. Vstupní hala dýchala prázdnotou. Byla pomalu větší než dům, který jsem obýval dříve. Zul jsem si boty a rovnou zamířil do koupelny, kde jsem si umyl špinavé – mně připadaly čisté – ruce. Hygienu jsem neřešil do doby, než jsem byl přijat do této rodiny. Matka mě neustále posílala do koupelny, abych nevypadal zanedbaně. Když nad tím zpětně přemýšlím, říkám si, k čemu to bylo, když jsem mohl druhý den zemřít? Smrt nám všem dýchala do zad a jen vyčkávala, kdy se nás zmocní. Čekala, kdy si nás odchytí jako poletující pírko ve větru.

„Jaký byl první den ve škole?" zeptala se zaujatě matka u večeře.

Záleželo jí na mé odpovědi, ať už byla jakákoliv. I přestože mi nikdy nevěnovala úsměv, měla mě vážně ráda. Já se koukal do svého talíře a přemítal nad slovy, které použiji. Místo toho jsem si jen povzdychl a zavřel oči. Ztracen v sám sobě. Tak jsem se cítil, ale na tom nikomu nezáleželo.

„Chceš být dnes bez večeře?" optal se mě opilý otec, jakmile zpozoroval, že se nehrnu ke slovu. Bál jsem se ho.

„Byl dobrý," zalhal jsem, neboť jsem měl hlad. Lidé pro jídlo dokázali vraždit, já dokázal lhát. Vraždil jsem pravdu.

Matka mi nalila polévku. Konečně jsem se mohl dát do jídla. I přestože jsem nebyl dost syt, matka mi nedovolila, abych si přidal. Vrátil jsem se do pokoje. Skočil jsem na postel a ruce jsem si položil za hlavu. Strop nebyl ničím zajímavý, sněhově bílý. Zavřel jsem oči a přemýšlel nad celým dnem. Bez toho, abych svého učitele poznal, nenáviděl jsem ho. Ten jeho pohled, když jsem na tabuli naškrtal tři křížky. Avšak já za to nemohl. Školu jsem nikdy nenavštěvoval. Nejhorší zjištění přišlo ve chvíli, kdy přišla matka do pokoje a sdělila mi novinku, že k večeru budu navštěvovat učitele osobně. Doučování mi mělo pomoct s mou negramotností. Znovu mě navštívil, mně známý, strach. Vplížil se ke mně jako nezvaný host, který chtěl být v mé blízkosti. Až později jsem pochopil, že strach může být i přítel.

Dny byly dlouhé, noci příliš krátké. Zapomněl jsem na smích. Vzpomínám si, že jsem navštěvoval školu, i přestože jsem ničemu nerozuměl. Přál jsem si umět číst a psát, ale jen jsem seděl a pozoroval ostatní chlapce, kteří diskutovali nad zajímavými tématy, do kterých jsem neuměl přispět žádným slovem. Nenacházel jsem je. Slova ke mně přicházela ve chvílích, kdy jsem byl sám. V noci jsem toho chtěl tolik říct, ve dne jsem si zamykal ústa.

„Jaká byla tvá maminka?" zeptala se mě jednoho večera Hedvika.

Otočil jsem se k sestře a pozoroval její tvář. Vzpomínám si, že byla čistá. Velká modrá očka na mne mrkala a já se v nich ztrácel, jako bych se topil v nekonečné laguně. Její úsměv mi připomněl maminku, jež se na mě usmívala pořád, i když to byl často jen úsměv falešný. Sestřička nebyla špatným člověkem, změnily jí okolnosti. Nevyčítám jí nic. 

„Krásná," odpověděl jsem a zavřel oči, abych si jí uměl znovu představit.

„Řekni mi o ní něco," požádala mě.

„Uměla se smát, i když jí do smíchu nebylo. Viděla ve mně něco, co nikdo jiný nikdy neviděl. Nacházela slova, díky kterým jsem věřil, že všechno bude v pořádku. Popsal bych jí těmito slovy: obětavost, chytrost, laskavost, upřímnost. Byla jiná, než já. Ona byla anděl," odpověděl jsem.

„Podobáš se jí víc, než si myslíš," uzavřela sestra a zavřela ty krásné oči.

  ✗✗✗  

Pěkné odpoledne, vítám vás u další kapitoly :) Pevně věřím, že se vám líbila a budete se těšit i na další :D Teď už tady máme pohled jak Maxe, tak Felixe. Oba jsou si velmi podobní, ale i tak mě zajímá, jestli se vám jeden z nich zalíbil více...