Dech smrti

Vzpomínám si, že to bolelo...

Vzpomínám si, že to bolelo dívat se na něco zničeného, co pro mne bylo vším. Na hrudi jsem cítil bolest a nohy mě táhly k zemi. Jako nemohoucí člověk jsem seděl na dřevěné podlaze, snaže se uronit alespoň slzu, která by mi připomněla, že ještě city mám. Vrátil jsem se s otázkami, na které nebylo odpovědi. Max mi vzal to nejlepší, čím jsem byl, a zanechal jen prázdnou schránku za sebou. Na té zemi jsem hledal chlapce, kterým jsem ještě před pár dny byl. Stýskalo se mi po něm.

Nejtěžší na tom všem je, že se musíte postavit, vzchopit se. V téměř prázdném domě jsem hledal poslední zbytky někoho, kdo mi tolik chyběl. Na stole hloupý obrázek, jenž měl symbolizovat nežádoucí lásku. Mohli bychom žít v pohádce. On by jí sepsal do poslední věty: „a žili spolu šťastně až do smrti." Ale i kdybychom se potkali po válce, nenašli bychom pochopení. Šlo především o naši reputaci. Jako by na ní tolik záleželo. Přesto na ní záleží pořád. Vybočíme-li z řady, lidé si budou na nás poukazovat a odstrčí nás pryč. Zůstaneme sami v koutě, čekajíce na někoho, kdo vybočí z řady také. Nikdo nechce zůstat sám.

Ptal jsem se sám sebe, zda jsem opravdu člověk nebo jen porouchaná věc. Zasloužím si vůbec nějaký smysl? Stál jsem vyděšený a nikdo tam nebyl pro mne, aby mě zachránil před tou noční můrou, jež se mi stala skutečností.

Dobelhal jsem se k převrácené knihovně a přejížděl prstem po knihách, které pro něho tolik znamenaly. Jako byste shodili na jednu kupku vše, co jste tolik milovali. Žádnou jsem neznal, přesto jsem pročítal názvy a snažil si představit, jaký příběh v sobě ukrývají. Ta jedna v černé kůži mě zaujala hned, jakmile jsem ji spatřil. Ležela u stěny úplně sama. Byl bych se s ní ztotožnil, kdyby to opravdu nebyla jen kniha. Natáhl jsem se po její černé záložce a přitáhl k sobě. Do rukou se mi dostalo něco, co jsem si pročítal den co den. Obdivoval jsem krasopis, kterým Max psal, a také slova, jež volil. V ten moment jsem se však zmocnil ještě něčeho jiného. Jakmile jsem knihu otevřel, vypadl z ní složený papír. Dopis, jenž mi zněl v uších spousty let, i přestože papír stárnul.

Věřím, že se jednou k tomuhle dopisu dostaneš. Byl bych raději, kdybys ho však nikdy nečetl. Kdybych mohl, vzal bych do ruky pastelky a nakreslil život, který bychom mohli spolu prožít. Seděli bychom na terase s výhledem na tu nejkrásnější řeku, jež by si plynula dál. Pili bychom pivo a smáli se hloupým historkám, na které bychom s úsměvem vzpomínali. Večer bychom si popřáli dobrou noc a v objetí usínali. Ale Felixi, tady není místo, na kterém bychom takto mohli žít. Ty máš možnost vzít do ruky pastelky, přece jen jsi lepší kreslíř, a nakreslit si život, který by se ti zamlouval. Jen prosím, zapomeň na mne. Nakresli si slečnu, se kterou budeš žít u řeky a pozorovat, jak plyne, stejně jako naše životy. Smějte se vzpomínkám, které se vám vryjí do paměti. Buďte pyšní na vaše děti. A večer? Večer usínejte v objetí. A možná jednou utvoříš svým dětem budoucnost, která bude chápat, jaké je to zamilovat se bez podmínek.

~Otto Musiała, Max

Nechápal jsem, co mi chtěl říct. Nemohl jsem se přeci jen tak vzdát něčeho, k čemu jsem se dlouho snažil přiznat. Nechtěl jsem zapírat. Přesto jsem později pochopil slova, která mi zanechal. Pochopil jsem je až v objetí Marthy, která mě jeden večer našla sedět u řeky s knížkou v ruce. S velkým úsilím jsem četl každé slovo, které do knížky vepsal. Psal o smrti, o strachu, životě, naději, nenávisti, bolesti, touze, ale především o nás. Psal o židovském učiteli, který potřeboval jen trošku lásky, a chlapci, jenž v nejčernější noci nalezl krásu barev.

Napsali jsi ji, Maxi, Otto, židovský učiteli. Napsal jsi knížku, po které jsi tolik toužil. Zanechal jsi v ní svou duši, své myšlenky a pokaždé, když si pročítám každou stránku, cítím, že jsi tady se mnou. Přesto ses mi vzdálil. Vzdaloval ses mi ve chvílích, když jsem se tajně scházel s Marthou u řeky a nosil jí ty nejkrásnější kytky. Musel jsem si tvá slova připomínat, když jsem stál před oltářem a tvářil se, že jsem nikdy nebyl šťastnější. Byl jsem šťastný, ale něco ve mně zůstalo. Něco, co jsi tam vložil a zapomněl sis to vzít, když jsi odešel. A v každém momentu, kdy jsme si s Marthou byli blíž, ty ses vzdaloval. Přesto jsem pořád věřil, že jsi šťastný, když jsi mě viděl, jak se směji se svými dětmi, kterých jsme měli požehnaně. Cítil jsem tvou přítomnost, přestože jsem tě neviděl. Přál sis, abych prožil ten nejkrásnější život a já prožil opravdu krásný. Před spousty léty nás válka obešla, i přestože jsme jí byli součástí. Jako by si nás snad smrt nechtěla brát k sobě. Strávil jsem s Marthou dlouhý život, přesto mě opustila. Opustila mě přesně tak, jako jsi opustil ty mě. Teď už je s tebou. Zůstal jsem sám, tak sám.

Konec