Dech smrti

Otec mi říkal, že chlapi nepláčou...

Když ředitel slíbil, že mi najde byt, nezmínil se, že budu bydlet v rozpadající se chatrči na kraji městečka. Řekl, že nic lepšího neuměl sehnat, a proto teď sedím tady a poslouchám zvuky, které ke mně doléhají z lesa. Skutečnost, že mám respekt ze zvířat a hlubokých lesů, není podstatná. O několik metrů dál bydlí ředitel se svou rodinou a já přemýšlím, co právě teď dělají. Sedí snad u večeře a smějí se nějaké vtipné historce? Chci se smát s nimi. Zvykl jsem si na jejich přítomnost tak moc, že se teď cítím jako opuštěné dítě. Prý budu mít aspoň více času na psaní, řekl mi ředitel. Psaní knížek, které mi stejně teď nevydají, jak sám usoudil. Možná má pravdu, avšak já nedokážu své myšlenky uchovávat ve své hlavě. Stačí jen inkoust a papír, aby má slova žila déle než já sám, aby po mně něco zbylo. Cokoliv. 

Nakouknu přes malé okénku, ale nevidím nic než popraskanou cestu. Zaklapnu zápisník a položím jej na postel. Dojdu k věšáku a hodím na sebe kabát. Potichu opouštím starou chatrč. Měsíční zář se vpíjí do ulic a píše slova, jen těžko rozluštitelná. Vydám se k řece, jež protéká tímto městečkem. Cestou nepotkám ani jednu živou bytost. Prázdnota se rozlézá každičkým místečkem. Jakmile dojdu k řece, posadím se na břeh. Koukám, jak se měsíc odráží od hladiny. Nejraději bych si na ní lehl a nechal se unášet pryč odsud. Možná by mě řeka odnesla někam, kde bych se nemusel strachovat s tím, co přinese zítřejší den.

Zaslechnu šustění stromů. Mé tělo se začne třást. Počasí je chladnější, avšak já cítím ještě něco, něco zvláštního ve vzduchu. Za sebou uslyším kroky. Strach. Cítím, jak je opět se mnou. Chytá mě za ruku jako malé dítě a nechce mě pustit. Vstanu a bez ohlížení se vrátím domů, do chatrče. Chci si představit skutečnost, že jakmile vstoupím dovnitř, někdo se na mne bude usmívat s otevřenou náručí, ale když se vrátím, čeká tam na mne jen samota. Přivítám ji ve svém domě jako starého přítele a nechám si ji tady. Pozhasínám světla i svíčky a zabalím se do peřin. Usínám sám. Cítím se sám. Nejsem sám. Mám své hosty, strach a samotu. 

Cestou do školy se rozhlížím kolem, jako bych snad něco hledal. Pan Kramer na mě čeká s novinami. Zaplatím za ně a vydám se zase o kus dál. Noviny nečtu. Ne, pokud to není opravdu nutné. Jenže pan Kramer si očividně myslí, že jsem jejich vášnivý čtenář, a proto na mě vždy čeká. Já nemám to srdce, abych mu vysvětlil, že četba novin není můj koníček. Noviny píše člověk s kamennou tváří, ke kterému se dostaly přesné informace, které musí do nich napsat. Spisovatel píše se zavřenýma očima a s myšlenkou, že se nikdy ze svého příběhu nechce vrátit. Proto miluji knihy. Někdo do nich vložil vlastní srdce a myšlenky.

Škola je prozatím prázdná. Chodím zde dříve než ostatní, snad abych se cítil více připravený. Vstoupím do třídy a na mé židli spatřím sedět ředitele. Ťuká prsty do stolu a nepřestane, ani když si mě všimne. Tiše jej pozdravím. Ředitel mi pozdrav neoplatí a já se přistihnu při tom, jak přemýšlím, co jsem zase provedl. Sednu si naproti něj a vyčkávám, až něco řekne, cokoliv. 

„Maxi, už to tak dále nejde," oznámí mi ředitel a já na něj nechápavě pohlédnu.

„Co tím myslíš?" optám se s vytřepaným hlasem. Prosím, nevyhazuj mě, nevyhazuj.

„Musím tě propustit. Je mi to líto," vysvětlí ředitel a má noční můra se stane skutečností.

Vstanu ze židle a beze slova odejdu. Měl bych snad něco říct? I kdybych měl, nezmůžu se na jediné slovo. Opustím budovu školy a ocitnu se na jejím placu. Ty krásné barvy, jež jsem obdivoval každým dnem, postupně mizí. Svět se pro mne stává černobílým jako fotografie, jež mi leží na stole. Teď by měl být ten správný čas, abych utekl. Jenže nic není jako dřív. Nikam se nedostanu. Zhluboka dýchám a přemýšlím, co mám dělat dál. Kolem mne procházejí chlapci, kteří míří do školy. „Dobrý den, pane učiteli." Takto mě zdraví a já nemám odvahu říct, že žádný učitel již nejsem. Odcházím domů. Otec mi říkal, že chlapi nepláčou. Buď nejsem chlap, nebo se otec spletl. Jedno vím jistě. Pláč můj problém nevyřeší. Otevřu zápisník a píšu. Píšu, jako bych se bál, že nikdy nestihnu svou knihu dopsat.

Když se setmí, uslyším bouchání na dveře. Zaklapnu zápisník a dojdu ke dveřím, které prudce otevřu. Spatřím Felixe, jenž stojí opřený o zeď a kouká na mě vyděšeným pohledem. Pohlédnu mu zase do těch očí. Nemá v nich tu nepopsatelnou jiskru, které jsem si všiml v Luiziiných očích. Jeho oči jsou prázdné, chladné. Vedle něj postává ředitel.

„Co se děje?" vyštěknu naštvaně, neboť na společnost nemám náladu – nebo se snažím jen obelhat sám sebe.

„Říkal jsem ti přeci o tom doučování," připomene mi ředitel.

„Již neučím, jestli si pamatuješ," objasním nezáživně.

„Neučíš ve škole, ale já slíbil jeho rodičům, že ho budeš doučovat. Peníze potřebuješ," vysvětlí ředitel a popostrčí chlapce, který se k ničemu nemá.

Souhlasím, avšak nezapomenu protočit očima. Pozvu chlapce dál a zabouchnu dveře. Vyzvu Felixe, aby se posadil. Vidím na jeho tváři, jak váhá, ale nakonec se posadí. Přinesu si učebnice a bez nějakých řečí se dám do doučování. Začínám se samými základy, tedy s abecedou. Snažím se, aby se chlapec zapojil. Ptám se jej na otázky, ale on na nic neodpovídá. Vůbec se mnou nespolupracuje a já na něm vidím, jak má slova záměrně přehlíží. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Být ignorován je horší, než být sám.  Po nějaké době ztratím slova úplně. Jen na chlapce hledím a přeji si, aby odešel. On kouká do zdi, jako by mu bylo jedno, že jsem ztratil zájem něco ho naučit.

„Neumíš mluvit?" optám se ho, ale on ani na tuto otázku nereaguje. Ztrácím trpělivost. „To jsi tady přišel jen posedět?" ptám se znovu, ale opět bez odpovědi. Jako bych byl pouhou figurkou bez duše. Stará hračka odhozená do kouta, které si nikdo nevšímá. „Vypadni!" neudržím se a zařvu na něj.

Chlapec se ani nehne a ani se na mě nepodívá. Popadnu ho za zápěstí a odtáhnu jej ven, kde ho odstrčím pryč. Odhodím jej jako tu hračku, kterou jsem byl před chvílí já. Zabouchnu za ním dveře a nahlas ze sebe vypouštím nadávky, kterými rozhodně nešetřím. Je mi jedno, jestli mě Felix slyší. Upřímně, byl bych raději, kdyby mě slyšel. Vrátím se ke svému zápisníku a dopisuji další slova. Nejsou to jen obyčejná slova, je to celý můj příběh. Celý můj život. Vše, co mám.