Dech smrti

Zde není místo pro takové...

V ohlušujícím tichu, jež se rozepíná po zdech, zaslechnu hlasy, které patrně vycházejí z mé hlavy. Našeptávají mi jedinou větu: „Teď jsi sám." Vím, že jsem se zachoval hloupě, když jsem neodtáhl své tělo od Felixova. Nic z toho jsem si nepředstavoval v myšlenkách, jež se točily kolem mé budoucnosti. Přestože náš věkový rozdíl nebyl nijak velký, připadám si hloupě. V tom polibku ve mně zanechal něco, co mnou projelo, jakmile jsem si na něj vzpomněl. Už tenkrát jsem jej měl opustit, místo toho jsem mu běžel naproti.

Zabalím se do peřin a přemýšlím, jak bych mohl ublížit Felixovi, aby mě nenáviděl, abych na něj přestal myslet. Zhnusen sám sebou, takhle se cítím, jelikož přemýšlím nad možnostmi, jak Felixe opustit, přestože bych nikdy nebyl schopen odejít. Jenže pro nás není místa, kde bychom se ukryli.

Přestože jsem se před chvíli vrátil, opět se oblékám do teplého oblečení a opouštím chatrč. Procházím tmavými uličkami, jež vraždí můj stín, a toužím vstoupit na ulici ozářenou lampami. Z nedaleké krčmy ke mně doléhá zvuk houslí a akordeonu. Patrně to byly housle, které mě přilákaly dovnitř. Posadím se ke stolu s pivem a pozoruji mladou dívku, jež vyhrává na housličky, a jejího otce, který svou dceru doprovází. Usoudím, že matka je paní, která čepuje pivo. Rodina působí bohatě. Jakpak by ne, když vlastnit hospodu je obrovské štěstí. Lidé se zde scházejí a dobře se baví. Než se naději, stojí přede mnou už třetí krygel s pivem a já pociťuji lehké kolísání. Nohou opisuji do podlahy Felixovi rty a domýšlím si, co právě teď dělá. Spí? Myslí na jednoho hloupého učitele? Vložím svou hlavu do dlaní a zasním se. Před očima spatřím tečky, které si poskakují na všechny strany a já se tomu směji, jako bych snad nikdy nezažil nic zábavnějšího.

„Jak dlouho píšete knížku?" optá se mě dívka, jež před chvíli ještě hrála na housle a já si uvědomím, že s ní patrně už nějakou dobu mluvím, aniž bych si toho byl vědom. Dívka se usmívá od ucha k uchu a její dlouhé coby se co chvíli dotknou pivní pěny. Vytáhnu z kapsy vyšívaný kapesník a otřu pěnu z dlouhých pletených copů, jež připomínají vánočku.

„Dva roky," přiznám se a podložím si hlavu jednou rukou, druhou zvednu krygel a přiťuknu si s jejím, aniž by ona měla v plánu se napít. Přece jen se po pivě natáhne a se smíchem se napije.

Než si stihnu uvědomit, že jsem pivo vypil, už mi hospodská přináší další. Nemohu si nevšimnout jejího blaženého úsměvu, který vidím pokaždé, když někomu přináší další pivo. Už i její manžel sedí se svými přáteli u stolu a v jedné ruce drží láhev, která je téměř prázdná, neboť s ní neustále máchá ze strany na stranu.

„Není mi dobře," přiznám se a škytnu s pohledem upřeným na ty dlouhé hnědé copy svázané červenými mašlemi.

„Tak se půjdeme projít, co Vy na to, Maxi?" navrhne dívka a já zapřemýšlím, kdy jsem se stihl představit. Rozhodně mám několika minutový výpadek, který se mi vůbec nelíbí.

„Jdeme, hmm..." chci dívku také oslovit, avšak nevzpomínám si na jméno, kterým se nejspíše představila, když se posadila k mému stolu.

„Ruth," dokončí za mě větu a natáhne ke mně malou ruku, aby pomohla opilému spisovateli, který měl teď ležet v posteli. Místo toho zaplatím útratu a vydám se s Ruth ven na čerstvý vzduch.

Nevnímám její slova, nevnímám ani ta svá. Přitom slyším, že mluvím, avšak nevím, o čem mluvím. Hnědovlasá Ruth se neustále směje a já si uvědomím, že jsem nikdy nespatřil šťastnějšího člověka, než tuhle dívku poskakující vedle mne. Nohy mě neposlouchají. Pochodují si tam, kam se jim zlíbí a já se tomu musím smát. Ruth se směje se mnou. Netuším, kudy jsme šli, ale najednou stojíme opět před hospodou a já hladím Ruth po zádech, zatímco se oddáváme opileckému polibku.

Ruth proplete své prsty mezi mými a druhou rukou naznačí, že mám jít nahoru. V hospodě se ještě svítí a já v okně zahlédnu její matku i otce. Nechám se vést nad krčmu, kde bydlí. Ruth mě zatáhne do malého pokoje a zamkne za sebou dveře. Posadím se na postel. V ústech mám sucho. Ruth zapálí svíčku a rozpustí si dlouhé vlasy. Mám problém nechat oči otevřené. Netuším, co vlastně dělám, ale je mi to jedno. Poprvé je mi všechno opravdu jedno. Jde o holku. Takhle je to přeci normální. Ruth ke mně dojde a posadí se na mé nohy. Pravou rukou vjede do mých vlasů a druhou se snaží dostat pod košili. Její dotyky jsou teplé. Svalím se na postel a dívám se do tváře dívce, jež bych si klidně mohl vzít. Sedí na mém rozkroku a oči jí září jako dva měsíce. Přitáhnu si jí k sobě a líbám její plné rty. Hlavu mám úplně prázdnou, vím to, ale neodejdu, neopustím ji. Rukou zajedu pod halenku a jedním pohybem odepnu bavlněnou podprsenku. Ruth se usměje a rozepne si halenku. Bez jediného zaváhání si sundám košili a přitisknu si její nahé tělo k sobě. Naše ruce sundávají další kusy oblečení, až nakonec ležíme na sobě úplně nazí. Přetočím Ruth na záda a uvědomím si, že tohle jsem už dlouho nedělal. Líbám každé místo jejího těla, tak jako jsem líbal Luizu. Obě musí být stejně staré, uvědomím si. Svou rukou zajedu k jejímu klínu a snažím se, aby zažila ten pocit rostoucí touhy. Ruth zažívá něco, co je nám mužům patrně záhadou. Hnědovláska tiše zavzdychá a já vrátím svou ruku zpátky. Zadívám se do modrých očí, které na mě zamrkají a já se nešikovně dostanu na ní. Zapřu se o postel a s velkou snahou se snažím, aby nenastala ta trapná chvíle, kdybych náhodou nezvládl tuto situaci. Přestože se mi točí celý svět, naplní mě zvláštní pocit, když se do Ruth dostanu. Drobounká hnědovláska zabodává své nehty do mých zad a vysílá do mého těla signály, kterými se snaží říct, kdy bych měl zpomalit či zrychlit. Přetočím se s Ruth a teď jsem ten, kdo leží na zádech. Přitáhnu si dívku k sobě a objímám ji takovým způsobem, jako bych jí už nikdy nechtěl pustit. Zavřu oči a políbím její rty. Před očima se mi vytváří obraz, ze kterého se snažím vyčíst každý detail. Vše se vykresluje rychle a velmi živě. Představuji si Felixe a ta myšlenka se mi velmi líbí. Přesto se cítím provinile. Ta dívka nemůže vědět, na koho myslím, ale především... Především teď ubližuji osobě, na které mi záleží ze všeho nejvíc.

Oknem se dostanu ven. Ruth mě na rozloučenou políbí a já vím, že teď na mě bude čekat. Bude si myslet, že se do sebe zamilujeme a vezme se v nejbližším kostele, kde pokřtíme naše děti a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Ale tohle se nikdy nestane, milá Ruth.

Není mi dobře. Hlava mě bolí a tělo mám jako v ohni. Vyčítám si celou noc strávenou s tou nevinnou dívkou, i přestože patrně nebyla tolik nevinná, jak jsem si myslel. Snažím se do sebe dostat jakýkoliv kousek jídla, ale místo toho se vždy svalím na postel a jen spím. Spím a vyčkávám na Felixe, kterého jsem včera podvedl, dá-li se to takto podat. Především jsem podvedl sám sebe. Opravdu to bylo tak nutné? To jsem se chtěl opravdu tolik přesvědčit, že mi záleží více na něm než na dívkách, ženách? Nebo jsem si chtěl jen připomenout, jak je to krásné spát se ženou?

Posadím se ke stolu a vrátím se ke své běžné práci. Píšu. Dopíšu další kapitolu, a pak se přistihnu, jak píšu na vytržený papír dopis Felixovi. Netuším, proč to dělám, ale chci se s ním rozloučit, kdybych se někdy rozhodl utéct. Stejně jednou budu muset. Zde není místo pro takové, jako jsme my dva. Společnost by nás nikdy nepřijala, nechápala by nás. Lidé, již neznají určité věci, mají strach. Je to naprosto přirozené, ale opravdu je tak lehké zapomenout na to, že jsme jen lidé, kteří dělají chyby, kteří jsou si v něčem podobní a v něčem neskutečně odlišní? Koukaje na nakreslený obrázek od Felixe, píšu nesmyslná slova, která mě zrovna napadnout. Moc dobře si uvědomuji, co chtěl obrázkem říct. Milují se, ale nemohou být spolu. Přesně takhle to cítím i já.

Zaslechnu silné zaklepání na dveře a rychle schovám knížku i s dopisem za knihovnu. Nepřeji si, aby Felix v mých myšlenkách pročítal. Jednou ano, ale zatím ne. Nervózně se přede dveřmi zastavím. Nemůžu se dívat do jeho očí, aniž bych si nevybavil včerejší noc, která se neměla vůbec stát.

Dvakrát se nadechnu a otevřu dveře. S vystrašeným pohledem couvnu dozadu a poprvé ucítím nepříjemný dech smrti, která mi dýchá do zad. Do hrudi mi vypálí žlutý trojúhelník a poté nezapomene ani na růžový, který vypálí zrcadlově. Šesticípá hvězda mě na prsou pálí a já se nechám smrtí odtáhnout z chatrče.