Dech smrti

Byl pro mě nádhernou katastrofou...

Před realitou lidé utíkali do svých snů. Mně způsobovaly nepříjemnou bolest. Spíše než noční můry, promítala se mi v nich nevyhnutelná pravda, která mi naháněla strach. Strašák ze snů mě pronásledoval už pár let. Pozoroval mě, stál u mě, šeptal mi do ucha slova, která mě mátla. Tenkrát to byl jen cizí chlapec, avšak ten večer se změnil v muže. Můj učitel mi šeptal do ucha krásné věty a dotýkal se mé kůže. Přejížděl mi dlaní po horké tváři a já zatoužil okusit jeho plné rty. Kéž by ten sen neskončil, kéž bych se v něm mohl ještě chvíli skrývat.

Probral jsem se nad ránem. Hrábl jsem si do mokrých vlasů a snažil se zklidnit svůj dech. Druhou rukou jsem sjel k rozkroku a hned jí otřel do peřiny. Dvakrát jsem polkl a zapřemýšlel, jak se můžu tohohle zbavit. Opakoval jsem si, že je to naprosto přirozené. Byl jsem sám sebou zhnusen. Přirozené by to bylo, kdyby se mi nezdál sen o mém učiteli. Věděl jsem to už delší dobu. Věděl jsem, že nikdy nezvládnu milovat ženu.

Měl jsem jeho tvář vyrytou v hlavě a kladl jsem si otázky, proč zrovna já musím být porouchaný? Kdyby se mi někdo dostal do mých myšlenek, dostal bych se na jinou kolej. Tenkrát bych se dostal na cestu do koncentračního tábora. To jsem však tehdy nemohl tušit. Jen jsem se bál, že by mě všichni zavrhli. Bál jsem se, že jsem nemocný. Byl jsem jen hlupák.

Netoužil jsem se dívat do jeho očí. Postávaje u dveří, zamýšlel jsem, jak se navždy vymotám z doučování. Jakmile otevřel, zamotal jsem se zpátky do jeho slov. Chtěl jsem vědět, odkud se vzal někdo, kdo uměl tak nádherně mluvit, tak ničivě. Byl pro mě nádhernou katastrofou a já nikdy nemohl být pro něj dost dobrý.

„Pokročil jsi," konstatoval učitel a letmým pohledem mi věnoval pochvalu, kterou se očividně bál říct nahlas.

„Párkrát jsem si to zkoušel," zalhal jsem, neboť jsem nemohl přiznat, že jsem téměř celou dobu kreslil písmena a snažil se je číst.

„Zkus mi přečíst tenhle krátký odstavec," ukázal na text a podal mi knížku do ruky.

Učitel se postavil za mne a já cítil jeho dech. Zamotala se mi hlava. Písmenka skákala přes sebe a já nebyl schopný se pořádně nadechnout. Neslyšně jsem křičel. Měl mě celého. Mohl si se mnou hrát nekonečnou hru. Jak tohle dokázal?

„Je toho na tebe prostě jen moc. Dáme si pauzu," navrhl a přešel ke sporáku a konvici, do které nalil vodu a nechal ji vařit.

Nebyl jsem schopen cokoliv říct. Snažil jsem se jej nevdechnout, ale bylo to tak snadné. Dostával se mi do každého místečka v těle, aniž by o tom věděl. Jak se mi tak rychle mohl dostat do hlavy? Co udělal, abych z něj nemohl spustit své barevné oči? Proč jsem jej chvíli falešně nenáviděl, a tak rychle o něm začal přemýšlet? Protože jedině on objevil to, co doopravdy miluji a přeměnil to v něco krásnějšího. Proměnil to v písmena.

„Nakreslíš mi nějaký obrázek, prosím?" požádal mě po chvíli a na stůl mi nachystal čistý papír a pár pastelek.

Přikývl jsem, i přestože jsem se nechtěl ani jedné pastelky dotknout. Nechtěl jsem nakreslit ani kousíček kytky, a přesto se moje ruka natáhla po černé pastelce a já přenášel své pocity na papír. Sledoval mě. Cítil jsem to, ale nemohl jsem se otočit. Připadal jsem si spoutaný na židli. A opět jsem křičel: „Nehraj si takhle se mnou!" Neslyšel mě. Nemohl. Má ústa se ani nepohnula.

„Proč je černobílý?" zajímal se, když jsem mu předal obrázek, který měl říct všechno a já tajně doufal, že pochopí.

„Protože jsou oba nešťastní," vysvětlil jsem a ukázal na plačící dívku, která se dívala za svým milým.

„Milují se?" optal se znovu a položil obrázek na stůl. Čekaje na mou odpověď, složil si ruce na prsa a posadil se na židli. Čaj zpíval sladkou píseň.

„Samozřejmě," ujistil jsem jej a i nadále jsem nespouštěl oči z obrázku.

„Tak proč nejsou spolu?" položil další otázku a nechal mi chvíli na promyšlení odpovědi.

„Protože jejich láska není okolím přána. Nemohou být spolu," odpověděl jsem, doufaje, že už se na nic dalšího ptát nebude.

„Tak to je opravdu smutné," odfrkl si výsměšně učitel a odstoupil od stolu.

Já ho vdechl, on mě vydechl. Cítil jsem se tak trapně a zoufale. Nic nechápal a já věděl, že tenhle obrázek zůstane na stole ležet, dokud jej nepodpálí. Zbude z něj jen troška popele, který zmizí dřív, než si ho vůbec stačí všimnout. A já budu ještě dlouho přemýšlet, kde moje kresba zmizela. Budu přemýšlet, zda našla u něj své místo. Myslel jsem si, že nenajde. Byl jsem si tím jistý. Učitel však vytáhl starý rámeček a obrázek do něj vložil. Má kresba zdobila jeho stůj. Ještě mě možná nevydechl.

„Ukaž mi ruce," požádal mě a já mu je ukázal. Choval jsem se jako poslušný pes, který za svůj povedený kousek dostane nějakou odměnu.

Pamatuji si, že ten den měl ruce teplé. Dotýkal se těch mých a nejspíš se snažil na nich najít něco, co já sám nikdy nenašel. Prsty mi přejížděl lehce po dlaních. Můj žaludek byl jako na vodě. Chtěl jsem se vyvléct, avšak mé ubohé končetiny se mnou nespolupracovaly.

„Kde se bere takový talent? Je to snad v rukou?" optal se učitel a teprve v tu chvíli pustil mé ruce.

„Spíše v hlavě, protože kreslíte přesně to, co cítíte. Kreslíte věci, které si pamatujete nebo věci, které si prostě jen představujete. Pak se musíte naučit s rukou spolupracovat," vykoktal jsem ze sebe a ucítil zvláštní tlak v místě, kde teď neměl co dělat. V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím zmizet.

Postavil jsem se a nenápadně se podíval dolů. Zděsil jsem se. Tak moc to šlo vidět. Doufaje, že si můj učitel ničeho nevšiml, rozloučil jsem se s vymyšleným vysvětlením a pelášil pryč. Až když jsem byl z dohledu, zastavil jsem se. Stál jsem jako zmražený a koukal na kalhoty, pod kterými se rýsoval ztopořený penis. Prosím, nedotýkej se mě, Maxi! Neumím to ovládat.