Dech smrti

Máme právo soudit druhé?

Vzpomínám si na cestu domů, když mě můj učitel vyhodil z jeho domu. Byla to nejdelší cesta plná myšlenek, jež mi zaplavily hlavu. Vzhlédl jsem k nebi a všiml si hvězd, které mě doprovázely. Ruce v kapsách, pomalá chůze. V půli cesty jsem si vyhlédl kámen, který jsem si kopal před sebe až domů. Jen na nepatrný moment jsem si připadal přesně jako ten kámen. Také do mne pořád někdo kopal a snažil se dostat tam, kde on chtěl. Spatřil jsem měsíc a v tu chvíli jsem si uvědomil, že máme s učitelem společných několik věcí. Když jsem si sedl ke stolu, zahlédl jsem fotografii. Mladá dívka s dlouhými vlasy se usmívala od ucha k uchu. Pochopil jsem, že i on někoho ztratil. A taky ten strach. Oba jsme měli strach. Cítil jsem jej, jakmile mě pozval dovnitř. Viděl jsem jeho přítomnost. Rozprostíral se kolem celého jeho domu jako plíseň. Možná bych to nenazval domem. Spíše jako chatrč. Ptal jsem se sám sebe, jak můžu nenávidět někoho, kdo mohl prožít hrůzné věci?

Vracel jsem se domů. Matka seděla na schodech s lucerničkou. Měla o mne strach. Od té doby na mě takhle čekala pokaždé, když jsem se z doučování vracel, ale to bych předbíhal. Ten večer jsem totiž pochopil, že jí na mně opravdu záleží. Matka mě sevřela v náručí. Nechal jsem se objímat, dokud mě neposlala do koupelny. U postele jsem následně spatřil jídlo, které mi připravila malá Hedvika. Její postel byla však prázdná. Když jsem bydlel se svou vlastní maminkou, tak jsem jí hledal pokaždé, když jsem jí nezahlédl večer doma. Toulal jsem se dlouho do noci po vsi. Většinou jsem to vzdal a vrátil se domů. Tenhle zvyk mi vydržel i do mého podzimu života. Tenkrát jsem se vydal hledat po domě sestřičku. Musel jsem se ujistit, že je v pořádku. Podlaha byla ledová. Nohy mě studily, a proto jsem našlapoval jen zlehka. Když jsem procházel kolem ložnice, spatřil jsem malou škvíru ve dveřích a nakoukl do pokoje. Hedvika seděla v maminčině náruči. Prohlížely si nějaké fotografie. Otce jsem nespatřil, chodil domů velmi pozdě a většinou v podnapilém stavu. Usadil jsem se ke dveřím a pozoroval jejich lásku. Sedě na zemi, přál jsem si být s nimi, ale i přesto jsem cítil hřejivé teplo.

Usnout na zemi byla pravděpodobně chyba. Avšak nebýt té chyby, netušil bych, jak se chová otec k rodině, když je opilý. Plul jsem si svými sny, když v tom jsem ucítil nepříjemnou bolest v žebrech. Bolest neustupovala a mně došlo, že to není jen ve snu. Otevřel jsem oči a spatřil otce, jenž napřahoval svou nohu. Nestačil jsem uhnout. Další ránu jsem schytal přímo do břicha. Byl jsem zmatený a dezorientovaný. Skučel jsem bolestí a naříkal. Ptal jsem se ho, proč mi ubližuje, co jsem mu udělal, avšak odpověď byla vzdálenější než samotný vesmír. A pak jsem se ocitnul v tom samotném vesmíru.

Něco mokrého jsem ucítil na boku. Otevřel jsem oči a spatřil sestřičku, jež mi přikládala obklad na bolavé místo. Z venku se ozývalo kohoutí kokrhání. Hedvika si dala prst před pusu. Pochopil jsem, že chce, abych byl ticho. Na rtu měla lehkou tržnou ránu. Tu zaschlou krev jsem na její tváři netoužil víckrát spatřit. 

„To ti udělal on?" vysoukal jsem ze sebe. 

Sestra přikývla a poprosila mě, abych si s tím nelámal hlavu. Prý nikdy nikomu neublížil, sdělila mi. Nevěřil jsem ji. Občas bylo lepší uchovat pravdu někde hluboko ve svém srdci. Ona to věděla. Přála si, abych byl u nich šťastný. Já jsem doopravdy byl. Ona byla jeden z důvodů, díky kterým jsem se dokázal usmát.

Ten den jsem do školy musel, i přestože se mi šlo velmi špatně. Co tě nezabije, to tě posílí. Tuhle větu jsem si opakoval v tom roce více než jednou. Nabízí se otázka, zda mi tahle prostá věta pomohla. Skládala se ze slov s jasným poselstvím. Lhal bych, kdybych řekl, že pro mě nic neznamenala.

Na vyučování jsem se nějak dobelhal. Kdybych řekl, že mi škola něco dala, mluvil bych také velmi neupřímně. Myslím, že to důležité mě naučil sám život. Ve škole nás neučili milovat, odpouštět, říkat své myšlenky. Učili nás to, co se hodilo. Odnesl jsem si jednu zásadní věc. Nikdy se nepokoušej hádat s učitelem, vždy bude tvrdit, že má pravdu, i kdyby tvá slova byla přece jen pravdivější.

Jediná škola – pokud bych to tak mohl nazvat – která mi opravdu něco dala, bylo večerní doučování. Před samotnou návštěvou chatrče, usadil jsem se vždy u řeky s papírem a pastelkami. Papír jsem si podložil kusem tvrdého kartonu a kreslil to, co mi zrovna přišlo na mysl. Vzpomínám si, že jsem rád kreslil řeku. Na mém obrázku vypadala tak, jak jsem jí viděl. Zářila všemi barvami duhy. Až později, když jsem se k ní vracel, povšiml jsem si, že obrázek není odrazem řeky. Tak moc se lišili.

V ten den jsem se na doučování vracel jen nerad. V ruce jsem svíral peníze a přemýšlel, co řeknu, až se mě pokusí vyhnat. Nikdy jsem nechtěl být nikomu na obtíž.

„Co tu chceš?" zeptal se mě, když jsem stál u dveří, dívaje se kolem dokola.

„Pane učiteli, dnes mě máte doučovat," odpověděl jsem vyrovnaně.

„Včera jsem se vyjádřil jasně," zahučel a protočil očima. Dělal to opravdu často.

Bez dalších slov jsem mu podal peníze a nechal ho zklidnit své rozrušení. V jeho pohledu jsem spatřil vše, co se mu honilo hlavou. Občas jsem měl pocit, že jsem byl obdařen darem. Uměl jsem se vcítit do ostatních a rozpoznat to, co si myslí. V jeho očích jsem jasně viděl toto: „Tolik peněz? To nemohu přece přijmout. Ale zase ty velké nervy. Dobře, dobře, dobře."

Posadil jsem se zpátky na místo, kde jsem seděl včera. Učitel si přisedl a já tentokrát opravdu poslouchal. Mám dojem, že si maminka myslela, jak se stanu lepším člověkem, když se naučím číst, psát a počítat. Jenže já už byl jen těžko tvarovatelný. Písmenka se mi motala a jen ty dvě hodiny denně pro mne byly utrpením. Kdyby se tenkrát alespoň na nepatrný moment usmál, možná bych se soustředil více.

„Nemusíte se pořád trápit kvůli minulosti," zašeptal jsem, když jsem dlouhou dobu bojoval sám se sebou.

Učitel se na mě podíval a povytáhl obočí. Skousl si plné rty. Jakoby se celý svět zastavil. Přestal jsem vnímat zvuky, jež přicházely zvenčí. Koukali jsme si do očí bez jediného slova. Podzim. Připomínal mi toto období. Jeho hnědé oči několikrát zamrkaly, dokud se nezeptal, co tím chci říct.

„Máte z něčeho obavy a působíte špatným dojmem. Jako byste byl naštvaný na celý svět," vysvětlil jsem a odvrátil svůj pohled zpátky k písmenkům, jež mi vůbec nic neříkala.

„Co ty o tom můžeš vědět, jsi ještě chlapec. Strach jsi pomalu nezažil," ohrnul se a vstal od stolu. Postavil se k oknu a vítal přicházející večer.

„Máte strach, že jste přišel o někoho blízkého, viďte?" zeptal jsem se a natáhl se k fotce.

Na druhé straně jsem našel podpis dívky, jež se na mě koukala velkýma očima. Luiza, tak se jmenovala ta dívka. Krásnější dívku jsem jakživ neviděl. Kde jí mohlo být v té době konec? Působila velmi šťastně. Fotka byla pořízena dva roky zpátky. Odhadl jsem, že se od té doby neviděli. Učitel ke mně přišel a vytrhl mi fotku z rukou.

„Ani si neumíš představit, jaké to pro mě je. Nemůžeš vědět, jaké to je bát se, že jsi přišel o milovanou osobu," okřikl mě učitel a já se jen pousmál.

„Já jsem o milovanou osobu přišel přímo před mýma očima," odmlčel jsem se.

Vstal jsem od stolu a zasunul židli. Naposledy jsem učiteli věnoval pohled a poté jsem se vytratil z chatrče. Je lehké odsoudit druhého, avšak jsme toho hodni? Máme právo soudit druhé? Myslím, že to v naší moci nebylo. Nikdo nám nesvěřil tuto činnost.