Dech smrti

Ta nejčernější noc...

Nedostanu se do jeho hlavy. Jestli mě kdy něco užíralo, tak skutečnost, že mu nerozumím. Cítím potřebu, znát ho celého a neumím si vysvětlit, proč tomu tak je. Připadám si jako malé dítě, jež dostalo zamčenou truhličku, ale nemůže ji otevřít. Ale pokud po něčem toužíme natolik, že bychom byli schopni podstoupit cokoliv, tak je přeci šance získat to, nebo ne? On je přesně ten zbývající kousek, jenž mi chybí dopsat do knihy. Avšak, pomyslím si, nemohu psát o něčem, co neznám.

Bojím se jeho přítomnosti a přesto ji tolik vyžaduji. A tak jen vyčkávám, kdy bude stát u mého prahu s prázdným výrazem, v němž se skrývá vše, co chci poznat. Čekám s tužkou v ruce a snažím se psát, ale po každém novém řádku se natáhnu pro gumu a mažu slova, o kterých jsem doufal, že se rozezní v mých uších jako nádherný zpěv, když je přečtu nahlas. Přesto ten nejkrásnější zvuk zaslechnu, až když kdosi zaťuká na dveře a já doufám, že za těmi dveřmi stojí on.

Odložím tužku a dojdu ke dveřím. Ucítím nádhernou vůni a čelem se opřu o dveře. Ruce sevřu v pěst, zatímco přemýšlím, co je nositelem té nádherné vůně. Klepání neutichá. Natáhnu se po klíči a odemknu dveře. Dvě různě barevné oči na mě pohlédnou a já se musím rukou opřít o stěnu. Přejedu jej pohledem a v rukou zahlédnu mísu přikrytou kostkovanou hadrou.

„Maminka posílá schnitzle a bramborovou kaši," vysvětlí Felix, když si všimne mého zvědavého pohledu. V břiše mi zakručí a já suše polknu.

„Pojď dál," vyzvu jej a vezmu si nabízenou mísu plnou nádherně vonícího jídla.

Chlapec se posadí ke stolu a bez jediné mé výzvy si otevře knížku. Sleduji jeho rty, které se pohybují a já dojdu k závěru, že se snaží tiše číst. Prstem přejíždí po jednotlivých slovech, jež mohu přečíst i zdálky. Písmena v dětských knížkách jsou opravdu velká.

Odpoutám své oči od Felixe a položím mísu na malou dřevěnou kuchyňskou linku, na níž postává několik knih, které se mi nevejdou do knihovničky. Sundám kostkovanou hadru. Jídlo vypadá tak lahodně, že jej hltám svýma očima. Naberu si trochu na talíř a zeptám se, zda se Felix nají se mnou. Nenají, nemá hlad. Jídlo je pořád teplé, ač je venku zima. Posadím se k malému stolku a pustím se do jídla, které si dnes může dovolit jen bohatá rodina. Vychutnávám si každé sousto, které se mi rozplyne na jazyku. Bramborová kaše není ani planá, ani slaná.

Umývaje nádobí, zaslechnu jeho hlas, který si čte nahlas. Předčítá pomalu a velmi kostrbatě. Naslouchám mu a snažím se neudělat jakýkoliv rušivý zvuk, jenž by jej mohl přerušit. Zasekává se, ale přesto nezastaví a já si nechávám předčítat pohádku o malém psíkovi. Sednu si vedle něho a povšimnu si hořících tváří. Nejspíše ho znervózňuji, pomyslím si, přesto si neumím pomoct. Ta myšlenka, že je teď nesvůj, mi přináší zvláštní potěšení a já jej chci znervózňovat i dál.

„Pojď se projít," navrhnu, jakmile se Felix zakoktá a neumí již dál číst. Mám pocit, jako bych získal přesně to, co jsem potřeboval.

Felix přikývne a nešikovně odstoupí od stolu. Já sám se zvednu a rychlím krokem dojdu k věšáku, na kterém visí naše kabáty. Podám mu černý kabát. Ucítím jeho zpocenou ruku na mé kůži a letmo se usměji. Patrně ho přivádím do rozpaků. Líbí se mi ta myšlenka. Nechám se jí naplnit.

Vyjdeme ze dveří do tmavého a chladného večera. Šály, jež jsme si uvázali kolem krků, nám vlají ve větru. Strčím ruce do kapes a bez jediného slova se vydám směrem k řece, kde jsem posledně Felixe spatřil. Po vesnici se ozývají hlasy mužů, kteří se vrací z hospody a míří ke svým rodinám. Za vraty štěkají psy. I přes hluk mám pocit, že jsme tady úplně sami. Zaslechnu štěrk, po kterém kráčí naše nohy a také kámen, jenž se přikutálí ke mně. Otočím se na Felixe. Postává s tím klukovským pohledem a já usoudím, že kámen mi kopl on sám. Bez jediného přemýšlení mu kámen přihraji zpátky. Jako malí kluci si kopeme - ve svých představách jsme dobří fotbalisté na velkém hřišti - až k samotné řece.

„Dneska je ta nejčernější noc, kterou jsem kdy mohl spatřit," poznamená tiše Felix a já mu dám za pravdu.

„Přál bych si být postavou v knížce," přiznám se, když mlčky koukáme na řeku, jež si klidně plyne dál.

„Smím se zeptat, proč chcete být tímto?" zajímá se chlapec a já si povšimnu mlhy, jež se line od jeho úst.

„Když se pustím do nějaké knížky, přijde mi, že postavy ví, co zrovna chtějí říct a také mi přijde, že větu občas až zvláštně poskládají. Poskládají jí tak, že bys ji takto nikdy nevyslovil," vysvětlím svou myšlenku a se zavřenýma očima vyčkávám, až se vyjádří. Jakkoliv.

„Tak mi zkuste říct větu, kterou byste mi chtěl říct, ale poskládejte ji tak, jako by jí vyřkla postava z knížky," navrhne Felix a já překvapeně otevřu své oči.

Nadechnu se, jako bych chtěl říct vše, co jsem kdy v sobě dusil. „Felixi, nechej své oči upřené na místě, kam se rády budou vracet," vyslovím a podívám se na řeku, neboť vím, jak moc jej okouzlila. „Nechej tvá ústa říkat to, co jim leží na srdci. Nechej tvé uši, ať slyší jen ta nejkrásnější slova. Dotýkej se toho, co nikdy nechceš ztratit," dořeknu a ucítím teplo, které proudí mým tělem. Mé ruce se třepou a já už jsem si jistý sám sebou.

„A dál?" zajímá se Felix.

„Nechej se políbit tím, kdo si tě za krátkou chvíli vryl do srdce," vysoukám ze sebe tiše a cítím se tak malý, jako jsem se ještě jakživ necítil.

Cítím jeho teplý dech. Jeho oči jsou tak blízko a já se v nich utápím. Snažím se přijít na to, jak si mě mohl takhle zachytit do pasti. Přesto mám strach, že jsem to byl já, kdo si jej zamotal do pavučiny. Nezvládnu stát na dvou nohou. Pociťuji klepání mých nohou. Studenou rukou se dotknu jeho bílé tváře. Snažím se zklidnit svůj dech, stejně jako se on snaží zklidnit ten svůj. Nejčernější noc. Já a on. Hvězdy. Nejsem to já, kdo políbí. Já jsem ten, který je políben. Unáším se v tom nejupřímnějším polibku a přeji si, aby se rty nikdy neodpojily. Přesto jsem já ten, kdo tu krásu ukončí.

„Felixi, tohle je špatné. Já jsem..." zarazím se uprostřed věty, ale nakonec vyslovím své největší přiznání, „jsem Žid."

„A já jsem patrně homosexuál."

~ Blížíme se ke konci.
Dobrou noc.